Zdarr - AR 2 3 (recenze)

4. srpna 2014 v 20:56 | Jan Pimper
Zdarr - AR 2 3 (CD, 2014, samovydání)

Není nic nevděčnějšího, než psát recenze na desky svých známých a kamarádů. Když je pochválíte, všichni o vás řeknou, že jim podlézáte. Když jejich nahrávku pohaníte, vystavujete se nebezpečí, že přijdete o kamarády. Hned na začátku se přiznám, že se dobrovolně vystavuju té první možnosti, protože nová deska Zdarr nazvaná AR 23 mě baví.


Není to proto, že se známe, ale protože mám pocit, že je toho na ní tolik, že se vyplatí si jí pustit víckrát. Když se na tuhle čtyřku podíváte, jen těžko si dovedete představit, co dva akordeonisté, dechař a bubeník dokážou zahrát (a nahrát). AR 23 je totiž přesně ta deska, která udělá radost vaší babičce, která má ráda dechovku, strejdovi, který jezdí na potlachy, sestře nezávislačce, která holduje world music i mamince, co má nejradši Čechomor. Všechno tohle na desce je a ještě o trochu víc. Nejdůležitější pro mě ale je, že Zdarr nejen, že umí hrát, ale hlavně, umí SI hrát. Na druhou stranu Zdeněk Souček ve zpěvu občas trochu přehrává, ale nikdy tak, aby to překročilo hranice vkusu.

Nejen hudebně, ale i textově je deska zajímavá. I v tomhle případě si na své přijdou ti, co mají rádi přímočarou zábavu, ale i kavárenští intelektuálové. Textaři jsou tu vlastně jedinými hosty. Žán Voklén De l Fresné se o svém podílu na desce Zdarr asi už nedozví, ale Pavel Brycz je vlastně stálým spolupracovníkem kapely a jeho rukopis už ti, co jeho práci znají, asi poznají na první poslech. Hudebně se tentokrát kapela vzdala hostů "zvenčí" úplně a nutno říct, že to kvalitě výsledné nahrávky nijak neuškodilo. U hudební složky se stojí za to ještě jednou zastavit. Hodně se mluví o změně v sestavě, kterou byl nástup nového bubeníka Filipa Ernsta. Na koncertech je tahle výměna cítit podle mne trochu víc než z desky, kde se pro mě trochu záhadně drží dost zpátky.

Jestli čekáte, že začnu pitvat jednu skladbu podruhé a vyjmenovávat co je na nich zajímavého nebo co v nich skřípe, čekáte marně. I když to možná není moderní, je pro mě deska důležitá jako celek. A tahle drží pohromadě, je ohromně pestrá. Tam kde má být veselá, si klepete nohou, tam, kde zpomalí, na vás dýchne ta správná melancholie. I když mi v jednom místě může připadat, že vícehlas neladí, rozhodně to není taková vada, která by mě odradila si desku ještě jednou pustit. A pustím si jí určitě. Nemá smysl vypisovat, co všechno mi deska připomíná. Že z ní slyším Koubka i Matušku, protože toho, co v ní slyším je spousta a vsadím se, že čím víc jí budu poslouchat, tím víc toho v ní ještě najdu. Přiznám se, že se na to celkem těším a vám nemůžu doporučit nic jiného.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama