Zdarr - AR 2 3 (recenze)

28. května 2014 v 14:08 | ár dva tři, šou dva tři
Zdarr - AR 2 3 (CD, 2014, samovydání)

"Tak jsem se té další desky Zdarrů dočkal, paní Müllerová!" Protentokrát není vydání zastřešeno vydavatelstvím Hněvín, ale kapelou samotnou. Název čtvrtého alba svým způsobem zachovává linii ubývání, raději se ale předvádí vtipnou rytmickou pointou.



Průzračně provzdušněný zvuk nahrávky z mosteckého studia Ponte records dává vyniknout jednotlivým nástrojům. Ne snad, že by tomu bylo dříve u kapely jinak, ale prostoru k pečlivému poslechu, pozorování a zkoumání je aktuálně jaksi více. Výše uvedenému faktu zřejmě napomohla také absence přemíry hostů. Skladby jsou sestaveny vzorcem každý chvilku, tahá pilku. Barevnost klasické muzikantské sestavy (zpěvy, akordeony, 'dechy', bicí) je stálá a všudypřítomná, ale nezabíjí mě. Za oživující a chvályhodné budiž použití nástrojů a zvuků navíc: foukátka, africká harfička, praskání desky, husí krky, foukací klávesy, střídmé vokály. Vydatné halekání mě naplno oblaží v moderní lidovce Galině (10). Další mísení stylů, vkusně přetavené do otevřené akustické fůze, snad zmiňovat nemusím. Přes to všechno jsem jako posluchač-laik spíše konejšen, snad abych lépe a více vnímal texty. Například dvojsmysl Mít kluka to je báječný (1) je od Pavla Brycze, ale z úst hlavního zpěváka Zdenka Součka vyznívá věrohodně, jakoby jej napsal sám sobě "do držky". Podobně je na tom Čtyřicet (7) a to už mi pánové nevymluví, že jsou buď stejně naladěni nebo když "víra v revolver se ztrácí," trpí nesporně telepatií. Po dlouhých letech relativně stabilní sestavy, tou relativitou myslím krátké působení tubisty Zdenka Říhy a chvilkovou absenci druhého garmošky Arnošta, který je, zaplať popový Pánbůh, zpátky, došlo k výměně na pozici rytmiky. Perkusista Pavel byl nahrazen bubeníkem Filipem Ernstem. Jeho hra je málem strohá, avšak bezchybně vyhovující současné produkci Mostečáků, přesto nepostrádá energii, práci s dynamikou ani dráždivé drobnosti. Se vším souzní vizuálně i barevně doladěný obal. Šestipanelová, dvanáctistránková skládačka využívá zajímavý font a pouhopouhé tři barvy: červenou, černou, bílou. Na velkolepé ploše tu najdete užitečné otištění všech textů, nekonečný (nepřehledný) rozpis nástrojových obsazení, nezbytné fotky protagonistů a snad jednu z dalších legrácek, kolo hudebního velkorypadla, chystající se rozdrtit zbytky povrchového dolu.


Nerad, ale musím (si/s radostí) přiznat, že se chlapíkům podařilo neustrnout, zachovat si tvář i odstup, a pokračovat v nelehké cestě. Pokud za nimi dorazíte na koncert, po vyslechnutí desky nebudete mít pocit podvodu, jaký se objevuje u některých pře(d)produkovaných umělců.

p.s. Zajímavou "zbytečností", pardon bonusem, je duc duc remix starodávné flákoty Smím prosit? (15) od DSPI. V zásadě nikterak objevné přidání elektronického rytmického podkladu při zachování originálního melodického nápadu. O chlup záživnější je skladba s videem.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Arnošt Arnošt | 28. května 2014 v 15:42 | Reagovat

...no a takhle tady žijeme

2 RadeK.K. RadeK.K. | E-mail | 29. května 2014 v 9:08 | Reagovat

[1]: Kontruji: "Dobře žijete!"

3 zdarrak zdarrak | 29. května 2014 v 21:54 | Reagovat

...díky, jéééééééééé!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama