B4 - Lux Oxid (recenze)

2. října 2013 v 8:00 | Uctivost a smekám klobouk!
B4 - Lux Oxid (CD, 2012, Polí5)

Než mi došlo, že tuhle pražskou seriózní partu B4 žeru, uběhnul jistý čas. Už minulé dvojalbum Didaktik National Legendary Rock (2011), mě do sebe vcuclo jako černá díra. Přidanou hodnoutou byl druhý disk, kde uchopili a recyklovali sami sebe. Kdo jiný by to taky měl udělat, než oni sami?

Čas letí jako šílený a posluchačům se nabízí čtvrtá konzerva Lux Oxid. Retro vizáž je tak věrná, že jsem propadl panice o zlomení přední strany. Kurňa chlapi, to mi nedělejte! Tak jako ladí orchestr než spustí, i Béčtyřky na úvodu (1) nekonkrétně prohnětou syntézy. Ovšem hned poté, se vše srovná a běží na správných notových linkách. Písničkové líbivo (libido?) je spíše naznačováno, a chytře prokládáno svištícím mnoholi. Sem si dosaďte nekonečnou řadu elektrických pian, kláves, syntezátorů, efektů a já nevím čeho ještě. Povětšinou se jedná o letité muzeální kousky, bazarové rarity, vyhozené nefukční vzácnosti, kdy opravou za pár korun, lze získat perlu! S tím vším a na to všechno se su hraje. Výsledná muzika je zvláštně jednoduchá, chlapec u nejnovějšího hudebního software by možná namítnul, že až naivně znějící. Může být. Ovšem v okamžiku, kdy se na elektronickém podloží objeví majitel bodrého 'satan voice' hlasu Pasi Mäkelä a poté se vše přesune ke španělko-banjoidinímu hitu Silhouettes (2), jsem u vytržení. Kurňa chlapi, tohle mi nedělejte!! Náznak dalšího melodizování, luxusní zvuky, Lues De Funes řídí kapelu ve filmu Piti Piti Pa. Vzpomínáte si? Tohle si představuju a slyším když jede Son Of Plastic Atom (3). Práce se zvuky, barvami, rytmy, nečistotami je úžasná. Starý popík, kdy se to s pompézností ještě nepřehánělo, stará elektronika, kdy se více přehledně pimpalo než zahušťovalo, kdy byla hranice pop/bigbít/elektro rozostřená (alespoň z dnešního pohledu) - Forever Song (5). Rot (6) je úžasné nakřáplo, pod nímž to 'jede'. Jestli předchozí píseň kontrastovala, Disco From Hell (7) je na tom podobně. Barová akustika s filmovými psycho motivky Zdeňka Lišky. Error In My Soul (8) si bez uzardění dovolím nazvat mixérem, v němž to vře jako v Beckově domácím studiu. Od zdi ke zdi, od drzosti k vlídnosti. Záviděníhodná pozitivní radostná rozpolcenost - chyba, což se dá říci vlastně o celé desce. Zhmotněná nádhera Songs (9), proložená namísto líbívým sólem, neurvalou mezihrou. Kurva chlapi, tohle mi ale fuck nedělejte!!! Pan Mäkelä zas a znovu se svým podmanivým, uhrančivým přednesem a přirozenou angličtinou. Leaving Song (11) pochmurně naznačuje loučení. Babylónský mumraj, zvuková změť, analogová samplemánia, Dictaphone 1992 (12), plivanec na odchod. Jen si ulevte, mě to neodradí!!!!


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama