Yagull - Films (recenze)

21. března 2013 v 8:00 | obyčejný posluchač
Yagull - Films (CD, 2012, Zoze Music)

S očekáváním další progresivní, jazzové a jinak umělecké muziky od Moonjune records (v tomto případě poskytují pouze marketing a distribuci), jsem si pustil desku Yagull a začal prohlížet kartónový obal.


Wasisdas? Violoncellový nástup s podkladem akustické kytary, hmm. Zdá se, že všechno bude jinak. Klasická hudba není ve skladbě Dark (1) jen naznačena, a byť jde o kus veskrze autorský, jeho společný přesah k filmové náladě je více než slyšitelný. Krásné! Sasha Markovic, hudebník a skladatel, si pozval na album další muzikanty, které nenazývá hosty. Průběžně mu písně bez zpěvu oživují a zdobí, právě jako Sonia Choi v úvodní, právě odeznělé. Něžnou Los Pajaros (2) postupně vykrášlí španělka s flétnami. Společně se dostanou až kamsi k irsko-indiánské melodii. Ne nadarmo se album jmenuje Films. Chytře to má hlavní protagonista vymyšleno. Dalším příspěvkem je lehoučký saxík, takže East (3) může líčit opuštěný bar, nebo loučení v zapadlé uličce. Vyjmout T Feel (4) z celku alba, by znamenalo poslouchat strunné hrátky. Ač se příjemně prolínají, v zásadě na nich není posluchačsky nic extravagantního. Čímž samozřejmě nijak nesnižuji skladatelský potenciál a hráčské kvality. Summerdreamer (5) je podobná své předchůdkyni, ale navrstvení několika kytar (3 nebo 4?) a schválně zvýrazněné šoupání po hmatníku ji nenásilně oživuje. Opět Lori Reddy s poletujícími flétnovými motýli nad kytarovým trávníkem. Sound Of M (7) - podkladová kytara a vrstvení dalších. Čeho se nedočkám je typický Petřinův zpěv, namísto něho/něj je tu cello, jinak jde o srovnání naprosto adekvátní. Kdo by řekl, že mě bude bavit takovéto křehké dílko? Chtělo by se mi napsat, že např. River (8) nepřináší nic víc než několik vybrnkávajících kytar, podpořených basou a klávesovým klavírem. Je tu ale něco, co zdánlivě obyčejné posouvá někam dál, snad i výš. April (11) je na začátku načechrána mírným efektovým vlněním (flangerem), aby dále naplno vyzněly nápady zhmotňované jednotlivými strunami. Snad tady mi dochází, že Sasha Markovic umí vtáhnout, lapit, poučit, potěšit. Ani Yagull (12) není "překomplikovaná", příjemně plyne, a myslím, že ani po několikerém poslechu nemůže nudit. Pokud by snad náhodou někdo měl tenhle mylný pocit, zhruba od poloviny Mosquity (13) s dějem vypomůže saxofon Eylon Tunisher. Hlavní slovo si však kytary vzít nenechají. Nejdelší, šestiminutová Distance (14) se dá považovat za jakousi ozvěnu folk rockové nálady 60. let. Instrumentální celokapelní sound, s postupnými vstupy každého z hráčů. Ani doprovod bicích, ani klávesy, ani postupné vygradování, nenaruší křehkost celého alba.



Úmyslně jsem nezmínil tři skladbičky. Bonusová repríza (15) otevírací Dark, byla nahrána u bubeníka Joshe Margolise. Oproti albové verzi je podstatně výraznější. Melodie tu není malována temným violoncelem, ale intenzivně vybrnkávána a podmalovávána 'balalajkováním'. Poslední dvě skladby jsou předělávky velkých kapel. White Room (9) od Cream udržuje akustický, až folkový ráz, ovšem zespodu je cítit kultivované napětí s uctivým respektem. Sabbath Bloody Sabbath (10) od 'Sabatů' je snad schválně oproštěna od jakýchkoli vazeb na hutnost a je ponechána na kost obnažena. Skočná hravost je tu jen tak mimoděk. Přidám-li k těmto cover verzím ještě i pirátský video záznam In A Gadda Da Vida od Iron Butterfly, nebo třeba Dvořákovy Variace, nezbývá mi než smeknout a dodat, že Sasha Markovic nasál mnohé a přetavil to do neuvěřitelné hudby. Díky!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama