Moraine - Metamorphic Rock (recenze)

7. března 2013 v 8:00 | morous Morfín Metamorfolik
Moraine - Metamorphic Rock (CD, 2012, Moonjune Records)


Nadšenci z jakéhokoli žánru se snaží podporovat a propagovat právě ten svůj. Prvních pár let vše probíhá bez povšimnutí, což je z mého vzdáleného místa v případě Nort East Art Rock festivalu "pouhopouhých" čtrnáct let. NEARfest se, jak je v názvu obsaženo, zabývá právě art rockem a přilehlými obvody. Kapely jsou nahrávány a následně vydávány na stejnojmenné značce.

Jednou z takových kapel, která si na ročníku 2010 zahrála, je Moraine. Na příjemném, matném, kartonovém obalu jsou sepsány všechny nezbytné informace a samozřejmě disk s muzikou samotnou.



'Kamenný val vzniklý ledovcovou činností' předvádí 'metamorfovanou horninu'. Na obalu sleduji skalní vrásnění, do sluchátek už mi při tom pomalým pohybem proudí podobně strukturovaná muzika, jako jsou jednotlivé záhyby na fotce. Vlastně je to bezchybně trefné. Na první pohled jedna křivka kopíruje druhou, ale nedejme se mýlit. Každá se vzpouzí a jde si svou vlastní cestou.

Antrée Irreducible (1) zkomponoval barytonsaxofonista a podle toho to taky 'vypadá'. Hluboký bručivý zvuk mě stahuje k čerstvě naposlouchaným Morphine, ale housle a kytara kážou jinak. Plynulé přejetí do druhé skladby (2) by jeden ani nepostřehnul, nebýt digitálního oddělení. "Sám, každý sám" mi naskočilo při opakování motivu. Je mi to trapné, ale Progres 2 zmiňuju v poslední době už po několikáté, ač nejsem jejich nekritickým fanouškem, ani je nějak cíleně často neposlouchám. Je to určitě divná náhoda, ale je to tak. Útok tří hlavních instrumentů je pro třetí skladbu příhodný (3), byť je to recenzentova konspirace. Nejprve pospolu, pak se rozejdou každý variovat, aby i nadále kombinovaly. Na trojskladbové (4) jedenáct minut dlouhé ploše se skladatelsky podíleli všichni (dechař, kapela, basák). Střední tempo poskytuje podloží pro sólové party. Ty nejsou v těchto případech ekvilibristickými extrémy, zní zčásti snad improvizovaně, určitě spíše pro vystižení celku. Pokud chtějí v ostatních skladbách předvést vymyšlené a naučené hudební motivy, zde tomu v prvním plánu tak není. Pracuje se spíše s náladami. Dvanáctiminutová Disoriental Suite je rozdělena do tří částí. Bagua (5a), ač označena jako Naxi lidová, což by podle dodatečně dohledaných informací měl být region v Číně, působí na mě napoprvé jako propletenec muziky irské a indiánské. Kan Hai De Re Zi (5b) je od taiwanského skladatele Chen Ming-changa. Trilogii uzavírají Views From Chicheng Precipice (5c) a já zapomínám na umělecký rock a vnímám etnický podtón. Kuru (6) bez výstrahy předvádí souběhy celé kapely, z čehož logicky dopředu vystupují housle a ságo. Neskutečná jízda melodických zakřivení! V trochu volnější podobě se mi dostává téhož i v The Okanogan Lobe (7). V mezihře zaslechnu i klavír, ač v sestavě nefiguruje. Zřejmě jde o mistrovsky zabarvenou kytaru, následně je snad modulován saxofon až kamsi k trumpetě. No prostě, budete-li unaveni uměním, můžete sluch nechat odpočinout zvukovými vylomeninami, jichž je do poloviny sedmé skladby dostatek. A tak bych mohl pokračovat. Např. v osmém válu (8) se mění hlavně rychlost s jakou kapela hudební ornamenty prezentuje. Střídání stop pauzami se dojem ještě umocňuje. Blues For A Bruised Planet (9) z něj dělá rytmika, nad nimiž uplakaně klouzá ságo a naříkají housle. Vše za plné podpory preludující baskytary, mimochodem je to osmistrunná verze s rozšířeným rozsahem. Blues rockové sólo s dravějším soundem si zde vystřihne i hlavní skladatel, kytarista Dennis Rea. Wayland (10) vypučí do plného art rockového šílenství. Instrumentální schody nahoru a dolů, nezbytné improvizované pasáže, zvukové divočení, linkování dvoj i trojzvuky. Uzavírací Middlebraäu (11) nastolí jazzovou náladu, kdy se konečně dostane i na neustále "jen" doprovázejícího bubeníka. Sideman si přijde na své a rovněž i on předvede víření, pulsování, naformování překotnosti. Vůbec celá skladba je tématicky roztrhaná. Citlivě pidlikaná kytara, housle znějící chvílemi jako flétna (nbo je to obráceně?), kvákadlený saxík, náladu umocňující elektrická kajtra. Tak si říkám, že už zbývá jen představení baskytaristy, kdy i on celý koncert poctivě neúnavně přikyvoval. Ale druhé jméno Kevina Millarda je pravděpodobně skromnost, takže před vypuknutím frenetického aplausu, ještě zazní drobné instrumentálně-zvukové hrátky.

Nejsem zklamán, spíše naopak, přestože poslech takhle náročné desky, neřkuli koncertu je vysilující. Moraine vše předvádí s lehkostí a nápaditostí, jak už jsem zmínil v textu, coby nemuzikant si mohu 'odpočinout' např. u zvukové rozmanitosti.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama