Skrytý půvab byrokracie – My pravdu nemáme (recenze)

2. srpna 2012 v 8:00 | obyčejný posluchač
Skrytý půvab byrokracie - My pravdu nemáme (CD, 2012, Guerilla records)

Není až tak překvapivé, že novinkové album pražské kapely vydala právě lounská firmička Guerilla records. V zásadě patří do podzemního rockového proudění, jež vydavatelství průběžně předkládá. Jestliže bylo na Lábusovinách vcelku dobře přijato Jiříkovo Vidění, pak má (nejen) u mániček šanci právě i Skrytý půvab byrokracie (SPB poprvé) se svým novinkovým albem.


Úvodní Hudba (1) cituje podvědomě zakotvené motivy tak rázně, až mě zblba, abych si představil Collegium Musicum. Tento příměr je samozřejmě více či méně přitažený za vlasy, ale proč ne? Kytara sice na začátku hardrockově zariffuje aby zmátla, ovšem klávesové vyhrávání a akademický přednes pojednání o hudbě, svádí právě ke classic rocku, tedy hybridu klasické hudby a bigbítu. Druhá půle mi pak spíše evokuje The Charlatans experimentující s elektronickými ruchy, ač ani zde mě nádechu klasické hudby nezbaví. Stroje (2) svádí k repetitivnosti obecně, ovšem pokud je muzikanti podpoří tupým automatickým rytmem a dále zaštítí třeba Tichem od Johna Cage, vznikne slušivý tříapůlminutový song. Nepochybně blbnu, ale nemohu jinak. Co jiného mi může naskočit při hudlajícím pozounu a štěbetání saxofonu? Byť žatecká kapela E Ucho Debil Akord Band, má z nejoblíbenějších, nevyužívala možností elektroniky, jako by písnička Ve státě mravenčím (3) vypadla z oka jejich tvorby, zachycené na jediném vinylovém albu. V podstatě tam s dominující kytarou patří i Infekční proces (4). Deklamující text ze stránek Protozoologie bych se, opět s trochou nadsázky, nebál připodobnit k rapovému povídání. Nesplňuje nuceně vžité klišé jak (komerční) rap vypadá díky neustálému omílání v rádiu či televizi, ale má recenze budiž podobně experimentální jako popisovaná hudba. Během málem nekonečného výčtu hostů, kteří Sešli se v Lisabonu (5), sviští elektronické výjevy a člověk by málem usnul, což však není třeba brát jako zápor, nýbrž právě naopak. Minimalistické brnkání kytar coby pevný podklad, předěl s až precedensovky gotickým tesáním, gradace, naléhavý přednes zpěvákův, minulost upomínající kovové perkuse, to vše dohromady vytvoří písňovou formu, jíž jsem si na začátku nepředstavil ani náhodou. Nejsem ani v polovině a už teď je jasné, že tihle kluci umí. Co je výtečné, že se neopakují. Decentně používají roztodivné elementy. Ve Vládě peněz (6) krátce zakoketují volnou improvizací, u jakéhosi future jazzu nás udrží výtečným saxofonovým sólováním. Dramatická proklamace Půjdete dělat rebelii (7) budiž návodem, výzvou i příkazem. Přehledný průběh hudby je uprostřed oživen politím a zamatláním notové osnovy, ale třeba i zajímavým zpomalením hlasu. Bondyho Tramvaj (8) opravdu bez větších problémů frčí mezi dvěma vzdálenějšími zastávkami. Za vypíchnutí stojí např. optimisticky zdvojené ságo a zádumčivý text. Chmury jako z dob dávno minulých přináší song Jak se co dělá (9). Jediný vlastní text obsahuje titulní název desky a je více než smutné, že byl, je a zřejmě i nadále bude platný. Zvuk (10) syntezátorového pištění a škrundání, automatický bubeník, divoké povykování muzikantů o stále tomtéž, tedy o zvuku. Tato studiová hříčka, plandající jako neupravená košile ve větru, je neučesaným předělem před závěrečnou hymnůvkou (pod)zemitého untrgruntu Náš praotec (11). Rytmus ponejvíce držený pevnou opakovačkou (rozuměj baskytarou) v různých figurách, dále vkusným automatem průběžně narušuje svištící elektronika, v prostředku vřeštění paviánů a souběžně s těmito opět řádně rozdivočele stupňované sagisólo. Ó jaká škoda, že je skladba a vlastně i celá deska takhle "krátká". Nezbývá tedy, než si ji pustit znova.

Nejsem nějak extra zatížen na texty kapel, ale v tomhle případě bych je rád zmínil, alespoň teoreticky. Zdá se mi, že čerpat z knih, vytrhávat z kontextů nemusí být zcela mimo mísu. Mě osobně burcuje poslouchat je málem stejnou měrou jako muziku samotnou. Důvodů je k tomu několik. Jsou česky, hlavní vokál je nahrán přehledně, myšlenky jsou sice předkládány rázně, ovšem mohu se jimi dále zabývat, v rámci své primitivnosti o nich přemýšlet, hledat návaznosti. Knihomolní útržky, výpůjčka od klasika, příspěvek osobní, vše drží pohromadě s nebývalou noblesou. Vytvořit smysluplnou lyriku je nepochybně těžké a není to dáno každému, což pražské kvarteto Skrytý půvab byrokracie řeší chytře i vtipně zároveň.

Obal rovněž nespadá do oblasti extra buřtů. Standardní plastový box (SPB podruhé) chrání dvanácti stránkovou knížečku (booklet) z matného papíru a nezbytnou vsádku (inlay). Červenou a modrozelenou barvou jsou na těchto tiskovinách provokativními kombinacemi vyjeveny texty a vše potřebné k bližšímu obeznámení. Titulní kresba pak o obsahu vypovídá více, než by se mohlo zdát. Hádající, pošťuchující se figury jsou čitelné, ale po chvilce mi rozhazují hemisféry.

Jednoznačně doporučuji aktuální i předchozí desky skupiny Skrytý půvab byrokracie, dále pak postupně se rozvíjející katalog vydavatelství Guerilla records, které má, kromě svých stálic, nezpochybnitelný čuch na "hity".

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 humanbeanpiece humanbeanpiece | 8. srpna 2012 v 13:12 | Reagovat

Ty bestie už jsou všude - neví, co se chystá.
Jsme tady, mneme si brady, už jsme se dlouho neholili. Horko nás polévá z toho, že obraz již má přesné kontury a čas nazrál.
Půjde to pomalu, ale bude to, už nás nezastaví - je příliš pozdě, máme jasno.
Okličkou se vracíme - potichu, potajnu, jak je nám vlastní.

2 humanbeanpiece humanbeanpiece | 8. srpna 2012 v 15:47 | Reagovat

Status:

Na chodníku ležela zašlapaná žlutá nálepka smajlíka. Šli jsem tudy do hospice, jakožto dobrovolník. Neradno podceňovat znamení... Výklad tohoto je jednoznačný, osudový, a přitom, nebo možná právě proto, zastřený... Co o takovém znamení soudíte?

„Ilaiktyjátra“

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama