Del Moe - Die High Butterfly (recenze)

27. února 2012 v 8:00 | obyčejný posluchač
Del Moe - Die High Butterfly (CD, 2011, Kahunah)

Promo leták, kromě příběhu o vzniku kapely německé Del Moe, nabízí obraty "novodobá kytarová taneční hudba", který se mi zpočátku zdál přitažený za vlasy, ale po několikerém poslechu jejich aktuální desky Die High Butterfly říkám, že to sedí.



Sestava klasického rockového tria, tedy kytara, basa a bicí je na desce syrová a tvrdá právě tak akorát, abyste ji mohli poslouchat vícekrát a přitom být nabuzeni na koncert. Tam si představuju, že to rozbalí na plné pecky a kůlna není daleko od zboření. Úvodní otevírák Yeah (1) nohu lehce rozkmitá, ale hned následující Knew Your Name (2) Vás zvedne ze židle zcela. Chraplák alá Lemmy, dupárna s kytarou proti, hej hééj a jedéém! V clashovské Soju (3) si uvědomím výtečný zvuk, preludující basu a podpůrné vokály. A tak můžu pokračovat všemi čtrnácti skladbami. Náboj, vláčné melodie, rockové odkazy do různých míst v historii bez obav, že by působili jako lepiči osvědčených vzorů. Prostě k přímému gruntu přidají třeba krásně zvukově zprzněné baskytarové sólo Without Guns (5), které po sloce završí sólem kytarovým a elektřinou nabouchaný ploužáček je na světě. Když se mí starší kamarádi učili poslouchat muziku, zřejmě to bylo na modelu obdobném skočnému Hancockovi (6). Posluchač slyší co se děje, postupně je vtahován do víru nástrojů, aby ho kapela v jednoduchém halekacím refrénu odpálila do vesmíru. Právě takové jsou kousky, díky nimž omladina založí kapelu. Tramp (7) zaburácí nešvindlovaným kontrastováním přesně tak, jak se to naučila Nirvana od Pixies, grungem je dále prosáklá 1234 (8) a nepochybně i Tree (9) s falzetovám houkacím vícehlasem. Nazývejte si Teacher's Pet (10) čím chcete, u mě to je bigboš jako noha! Rifovačka, oddych, napružení a zase ta erupce! Zpěv podpořený proklatě nízkým druhým hlasem. Bluesovou vyhrávkou nasmrádlé těžkotonážní rubanici Blow (11) křaplák jako ze Seattlu sedí a když je zase zdvojen málem neslyšeným basem, repráky duní a to mám rád, hehe! Do High (12) sfér nás trio popostrčí kvůli dalšímu školení, kdy se zjevuje linie Rolling Stone > Aerosmith > Del Moe, voe! Embracing (13) mi dodala kuráž dovalit desku "dědkům" co se pořád holedbají, že všechna pořádná muzika proběhla v 60., maximálně 70. letech. To bude zase keců, bojů a dohad! Ale to mě na to právě baví. V soupisce je čtrnáct fláků, na disku je však skrytý nepojmenovaný bonus (15). Nepojmenované čtyři minuty a třicesedm vteřin v podobě instrumentálky, kde na přemýšlivém podkladu pidlikají flažolety, nebo jak se všem parádičkám říká, aniž by zapoměli na grunt, tedy poctivé rockové tesání.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama