Puding Pani Elvisovej - Play Pause Eject (recenze)

29. prosince 2011 v 14:32 | PPEjector
Puding Pani Elvisovej - Play Pause Eject (CD, 2004, Gregor Agency)

Po zjištění, že PPE mají další nahrávky, jsem se odhodlal kapelu oslovit. I přes jistou obavu, že starší desky se nemusí shodovat s tou zatím poslední, provádím průzkum. Vyplatilo se. Už před čtyřmi roky měla slovenská čtveřice naprosto jasno a já se divím, že nedostává více prostoru v rádiích. Je to přesně ten typ popíku, jímž bychom se měli nechat válcovat, jež by nás měl několikrát denně atakovat až do zblbnutí. Má výhodu, že je udělaný chytře, s humorným odstupem, jakousi nechtěnou úctou k velkým komerčním sračkám. Když je muzikant nad věcí, o čemž u "Pudingáčů" nemusíme vůbec polemizovat, nestane se často, aby svůj výtvor poondili.


Po kratinkém retro intru Pif-Paf! (1) mě Slivka v dupárně Retrostylin (2) s výrazným synťákem, průběžným šmidláním španělky, drásavou elektrikou a klávesovým sólíčkem svým podmanivým hlasem okamžitě vtahuje na svou stranu. Takhle se tvoří hit! S jejich deskou (2010) jsem si popravdě nevěděl při hodnocení a popisu vůbec rady. Tentokráte už jsem do konfrontace vstupoval s radostnou zkušeností. Humor, kterým si mě získali stejně jako muzikou samotnou, je přítomen i tady, ponejvíc v řachanici Govorit Mockba (3). Mužské sborové výkřiky mi nahazují do hlavy páření Alexandrovců s Laibach. Ruština jako oživující parametr mi sedí, angličtina I'm your new friend (4) tímto není. Je výtečné, že podstatná část repertoáru je slovensky a já mohu lépe rozumět všemu vyřčenému. Davaj het (5) mi byl nabídnut, když jsem se pídil na netu po dalších materiálech. Video k téhle létem provzdušněné eleganci je sice precizním návodem jak se to má správně uvařit, co je to však platné, když je někdo dřevák jako třeba já? Bez omletých rockových atributů naklonovaný Ľudský popový faktor (6) frčí divoce jako o život. Pino ze sebe sype slova, synťáky bzučí, kytara se odměřeně zařezává do masa, ostatní zdatně sekundují. Typická ukázka o čem kapela byla, je a doufám, že ještě dlouho bude. Ani u Sophie (7) mě angličtina nepřesvědčila, i když hudebně je to vkusná šleha - chlácholící, rozmazlující. Je až s podivem kolik klávesových barev a rejstříků lze v jedné skladbě (vy)užít. A zase ty jejich frky. Eastie Boys (8) se bez krve, potu a slz vyrovnali s rapem. Slova se rýmují, přesto nezavání trapností, muzika nezůstane jen u doprovodného podkladu a excelentní, zvukově rozhrkané klávesové sólo je absolutním vyvrcholením nejen skladby, ale v podstatě i celé desky, přestože mě čekají ještě dva vály. Funky morda Naraz-teraz (9) je v zásadě instrumentálkou. Filozofující mluvené slovo tam být může, ale stejně tak nemusí. Co by na to řekli Ali Ibn Rachid? Make up (10) směšuje nadšené slovensko/anglické pocity nevybouřené kluberky, aby se s prvním ranním kuropěním už zcela vážně dostavil úplný závěr 'mojho sna'.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama