Copernicus - Disappearance (recenze)

9. prosince 2011 v 7:31 | kopelnikus
Copernicus - Disappearance (CD, 2009, Nevermore/Moonjune Records)

S prošedivělým vlasáčem jsem se zprostředkovaně setkal díky hudebním burzám a CD "Null" už kdysi v devadesátých letech. Desku jsem tehdy vyslechnul, neoslovila mě, tak šla do světa. Nevím kolik Copernicus-ovi je, ale starý mi připadal už tehdy, před zhruba dvaceti lety. Muzika je divná i dnes, ale už ji jsem schopen o něco lépe vstřebat, věnovat se jí a snad i trochu popsat.


Sedm skladeb je rozprostřeno na ploše 73 minut. 'Spontánní a instatní hudba' o délkách 5:23 až 20:55 minut je plně podřízena vyprávěnkám, sdělovaným myšlenkám o (ne)bytí na (ne)existujících (ne)úrovních v (ne)světech. Má, pomalu ale jistě se vytrácející, angličtina stačí jen na něco, přesto mě mistr svým ležérním, málem pesimistickým, avšak podmanivě vtahujícím stylem, donutí oprášit čtyřdílný bichelnatý slovník a nesrozumitelné si pečlivě přeložit.

Oč tu běží hudebně? Čtrnáct muzikantů, z toho Pierce Turner coby řídící, improvizovaně podporuje a na povrchu udržuje Copernicuse - chrlícího, agitujícího, kážícího. Různě se přelévající sestavy nástrojů jsou jako barevné kapaliny ve skleněné váze. Některé se prolnou, jiné se dotknou, otřou o sebe a pokračují svým směrem. Skvělé okamžiky se dostaví už při prvním poslechu v The Blind Zombies (3). Opatrné vzdouvání rádoby nejistých vln přejde během osmi minut ve vystavěný omotávající hitový monolit, na konci opentlený radostnou komunikací violy a houslí. Drobný, Turnerem vystavěný, melodický motiv refrénu není nepodobný Bowiemu. Během hraní profíků tu a tam přispěje do mlýna i zpěvák, když na klávesách s citem pomačká pár kláves. Nikdo se nikam nehrne, opatrná křehkost je ku prospěchu věci. Ta je přítomna i v divočejší Humanity created the illusion of itself. (4), kdy se ke slovu postupně dostanou drásavé dechy. Podpůrné provolávky a smích zúčastněných dodávají lidskost. Atomic New Orleans (5) je bluesárna ozvláštněná vesmírným svištěním kláves, snad i prací při mixu nebo průběžným barvením nástrojů. S Poor Homo Sapiens (6) už se dostáváme lehce přes deset minut a díky určující tubě mi snadno připomene ASPM a Jana Spáleného. Ten se sic texty drží více při zemi, ale v pěkné písni lze chudáka člověka klidně vyšachovat argumentem, že 'Jen kvark je skutečný!' Co nám tu ještě chybělo? No přece REVOLUCE!! (7). Rytmicky důrazná velkoplocha, kde se vše zhmotní. Co na tom, že jen na (ne)zanedbatelné hladině? Právě tyto tvoří vše ostatní. Výjevy symfonického orchestru s masivním zvukem, křik, tleskání, volné improvizace na pevných základech. To se to tleská, když má kdo, když je komu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama