Akline - Ad lib (recenze)

10. května 2011 v 9:00 | ak je mi lib
Akline - Ad lib (CD-R, 2010, 4. Patro Records)

Ještě, že je svět barevný jako tenhle krásný obal. Po sérii odfláknutých cárů ze Slovače je to balzám. Pestrá spektra snad naznačují oč půjde v muzice, tuší nafrkané písmo dodává přidrzlou ledabylost, obráceně vložený inlay do krabky se dá otočit, chybějících pár milimetrů už nikoli. Drobná chyba, kterou zmiňuju, je tu spíše proto, abych měl o čem psát, zatímco mi do uší proudí už třetí skladba.


Cvakám tedy stop a play a jedu znovu. Úvodní Voda (1) si mě hned podmaní průzračností zvuku a vrací myšlenkami kamsi do dob, když jsem pro sebe objevoval historii českého bibítu. Každá nahrávka mi připadala strašně zajímavá. Akline působí jako folková parta poučená jazzem, ale všechno je zřejmě jinak. On to bude jazzík nasáklý ostatním. Teď si uvědomuju, že pořád blábolím a ještě jsem na začátku. Fender Rhodes rules! Django (2), příčná flétna s melodickou figurou, volnější variací, výtečná basa, zvolnění s andělským vokálem - vzpomínka na Kuře v hodinkách. Zpěvačka Bára Lišková působí nevinně, ale "je to tam". Kdo umí ten umí, žádné finty, žádné kamufláže, žádní r'n'b hadi - čistý la(ho)dící zpěv. Kdo má zájem o dueta ať skočí do Labe (3). Souznění sága a kytary jsou prokládána zpívanými pasážemi. Chtěl bych poslouchat každé zvlášť, nebo všechno dohromady, není to však možné. Jen takhle je to správné. Společného s Jethro Tull nemá kapela dozajista vůbec nic, prostě jen když V hodinách (4) zazní příčná flétna v tomto znění, může se dostavit asociace obdobná vztahu trubka-dechovka, akordeon-Francie atd. I výraz zpěvu už není do folkova, spíše krapítek naléhavý. Zajímavý, byť málem nepostřehnutelný, mi připadá zvuk elektronického 'ťukání', což bude produkováno nejpravděpodobněji klávesami. Nebo se pletu? Jazz Voe (5) názvem nabádá k hovoru po mladické linii, ale jinak vyznívá spíše jako předělávka klasického standardu. Can't find the reason (6) - proč mi tentokráte zpěv připadá zvukově trochu sólistický, dost nahoře. Zřejmě to dělá ten nepopiratelný popový potenciál. Dobře napsaná, dobře provedená skladba, která se hitem nestane, protože to tak prostě není správné. Výrazný refrén Crematory on sunday morning (7) nemohou poškodit ani drobné chyby v textu (vashing/washing, shiny/shining), obzvláště když je podpořen citlivé sólováním kytary a nepřeslechnutelnou flétnou. Být kdesi v báru a za zády slyšet takovýto happy chillout jazzík ala Forgive me (8), otočím se a zapomenu na smluvenou schůzku. Čtyřminutový Markus (9) začne někde kolem půlhodinky a dojede desku ke smutnému závěru. Instrumentálka nabitá přirozeným sólováním kláves, saxofonu, flétny a samozřejmě kytarou. Basa se hlásí o slovo zvýrazněným trháním strun, bubeník se nepředvádí, stále poslušně drží rytmus. Začal jsem vzpomínáním na starý bigboš, ani teď tomu není jinak - Jazz Q.

Recenze je psána, jak je mým zvykem, po prvním přímém poslechu. Tento dovětek po vyslechnutí třetím. Snad se blýská na lepší časy, když jsou 100 kilometrů od Mostu nadšenci schopni stvořit něco takhle bezděky čistého a jakoby mimochodem normálního. Buď žiju na špatném místě a děje se to všude jinde, jenom ne u nás. Super, bomba, šťouchačka!

p.s. To jsem toho zase nakecal. Ale co, místa je dost...

02 - Akline - Django [ mp3 , text ]



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama