Supercar - Highvision (recenze)

20. ledna 2011 v 19:34 | obyčejný posluchač
Supercar - Highvision (CD, 2002, Ki-oon)

     Co to jé? Co se dějé? Japonskou kapelu Supercar jsem u desky Change!! opouštěl s nejasností v hlavě i uších, a tady na dalším album tepe syntetický rytmus hned z kraje! Než se však Starline (1) rozjede k volnému indie snění, zřejmě chtějí přiblížit s čím zacházejí. Rockové vzedmutí proběhne kolem pomyslného středu písně. Warning Bell (2) už se rockového dogmatu nedrží vůbec a málem neznatelné španělky tlačí k zemi všemožné syntezátory. Zvláštnost japonských textů vzala taky za své s anglickou uniformitou. Pravda výraz je tím o chlup hladší, pro masu přijatelnější, ale svébytnost je ta tam. Storywriter (3) vtipně roztrhaným úvodem sklouzne ke Cure-ovské kytarovce svižnějšího kalibru v modernějším hávu. Syntetizéry Aoharu Youth (4) lze s klidem zaměnit za vazební hrátky na kytarách. Při poslechu zacyklovaného pidlikání si všímám ilustračních Pegasů. Vidím jen tmavé, ale po chvíli na mě vykouknou i ti světle stříbrní, k tomu vyhrává pop-rock oživený elektronikou a je mi dobře. V první plánu rovná dupárna, mě však nedělá problém jít kousek pod povrch. Opakování matka moudrosti, takže synťák Otogi Nation (5) už tolik nepřekvapuje. Všímán si návratu k japonštině a chvilkovému zrockovění. Říkankový zpěv, implementované melodie digi her. Při podrobné prohlídce vloženého bookletu přicázím věci na kloub. Automat, synťák a kytaru má na svědomí producent desky Tatsuki Masuko. Kapela se zřejmě nechala ovlivnit a proto je výsledek takový jaký je. Zajímalo by mě, jak zněli tou dobou na koncertech, protože některé pasáže a nápady jsou dosti studiově ošetřeny? Netvrdím, že tahle chemie je špatná, celek se mi líbí ale dívčí zpěvy a většina z muziky je syntetická nebo dodatečně zefektovaná, což by nutně vedlo k třičtvrtě playbacku nebo najmutí dalšího muzikanta. Dva songy, jež nebyly v producentově patronaci se dají nazvat málem "disko dupárnami". Strobolights (6) je přesycena dívčími zpěvy a rytmem techniky, Yumegiwa Last Boy (8) nikterak nezaostává. Údery šlapáku, vtíravý hlas a zurčící klávesy si nás omotávají. Dalšími hosty jsou na albu hráči na housle a kontrabas. Obou si užijeme v Nijiro Darkness (9). Elektronická málem-ruchová kostra, andělské chóry a řádně přesamplovaný celek, když už nic jiného, nenudí. Kdeže je živý bubeník, kde jsou kytary? Kdyby to byla deska remixů a studiového profesionálně odvedeného blbnutí, klobouk dolů, takhle se Supercar cpou do jakékoli garáže, kde je místo. Zkusím se poohlédnout po další tvorbě, snad dojdu k nějakému jasnějšímu závěru. Taky je možné, že je to nemožné a jsou k neutahání nespoutaní!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama