Kang Tae Hwan - Kang Tae Hwan (recenze)

16. dubna 2010 v 19:23 | saxosák

Kang Tae Hwan - Kang Tae Hwan (CD, 1994, Chap Chap Records)

     Přiznávám to hned na začátku, když jsem CD obdržel srdce zaplesalo na uzřením saxofonového hráče na titulce. Po zjištění, že pán je Korejec a ne Japonec nadšení mírně opadlo, ovšem po vyslechnutí díla... no dál už čtěte sami.

     V roce vydání padesátiletý Kang Tae Hwan (*1944) není výstřelkem jakési alternativy nebo exotem ve slepé uličce, i když jsem si jist, že by jej tak mnozí recenzenti (metalových) furtdokolostí nazvali. Jsem přesvědčen, že to není jen krátkým seznámením s přiloženou biografií. Prostě to je slyšet, ač nejsem odborník ani znalec.


     Nabitý i naditý disk je rozdělen do pěti skladeb v různých sestavách. Solo I (1) přijde laikovi podivná v několika aspektech. Do plochy roztáhlého tónu je často dosahováno efekty, ovšem v tomto případě tu jde o techniku cirkulačního dýchání, jak ji známe díky popularizaci didgeridoo. Zevrubné vysvětlení je jednoduché, při vydechování vzduchu ústy se zároveň nadechuje nosem. Heh! Divné? Nikoli, zkuste ve sprše, naberte do úst vodu, pomalým proudem tlačte ven a .. normálně dýchejte. A je to! Druhou speciální technikou a nepochopitelnou fintou je hraní více než jednoho tónu zároveň. Umělec se nebojí nám obojí předvést hned na začátku svého alba. Proč taky? V zásobě je třeba Duo I (2) s Ned Rothenbergem, což je hráč na altku a basklarinet. Podkladové spodní proudění se ságem, komunikace a práce s motivem. Nakolik je to čistá improvizace a kolik bylo omluveno mi zůstává skryto, což ovšem nijak nesnižuje mé přijetí skoro-líbivé skladby. Dalším zvláštním hostem je v části Duo II (3) Otomo Yoshihide, ostřílený kozák avantgardní, improvizační, experimentální a jiných scén. Se svými gramofony zamotal hlavu nejednomu vnímavému posluchači, vypomohl nejednomu otevřenému muzikantovi. Umí být divoce nespoutaný, vynalézavý a v neposlední řadě samozřejmě pokorný spoluhráč. Nejinak je tomu v tomto případě. Přehršlí zvukového arzenálu by akustický Hwanův nástroj s přehledem zničil. Nestalo se tak. S občasnými dynamickými erupcemi vyplňuje prostor, přimíchává čisté praskání, zajímavé útržky. Saxofon je přirozenou součástí této zvukové kaše. Druhé sólo pro mistra, druhých čtrnáct minut. I Solo II (4) se nese ve znamení táhlých, držených a přeslechových harmonických tónů. Pospolu již nejsou jediným souvislým proudem, ale mají i své pauzy. Je radost poslouchat čistotu hraní, symbiózu člověka a nástroje, jejich propojení s napínavým tichem prostoru a skoro nedýchajícím publikem. Závěrečné Trio (5) říká vše už svým názvem. Společný jam všech tří protagonistů by mohl být exkluzivním rozloučením. Pomalé oťukávání lze připodobnit ke stavbě domu. Základy je nutno pevně usadit, neošidit aby se celek nezbořil. V našem případě poskytují dechaři názvuky melodických nápadů, zkouší zapojit jeden druhého d přátelského souboje. Některé pasáže jsou těžko rozluštitelné, např. kdy kolem páté minuty hraje najednou až pět dechů. O to více je to zábavnější a dobrodružné. Najdeme tu zklidnění, pasáže nervní, uvolněné, tvořivé a mnoho a mnoho dalších výtečných okamžiků. Na úplný závěr se nestydím zatleskat společně s kultivovaným obecenstvem.


     Zapoměl jsem dodat, že celých 71 minut je záznamem ze dvou koncertů, přesto jsem tak vynikající, příjemnou a poslouchatelnou kvalitu už dlouho neslyšel. Na nějaký čas to je a bude moje deska roku, byť s šestnáctiletým zpožděním.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama