cyclo. (recenze)

16. dubna 2010 v 19:06 | KOLOhnát
cyclo. (CD, 2001, Touch/Raster-Noton)

Hudba - ruch, tón - netón, zvuk - ticho, bílá - bílá, Ryoji Ikeda - Carsten Nicolai. K těmto dvojicím si přidejte porci matematiky, teoretických úvah, filozofie, snad i meditace a mohli byste mít hrubý nástin oč v tomto projektu běží.



Pracně vyčtené informace (bílý lak na bílém papíru) je akademicky strohý. Skladby jako protahované ruchy spínacích elementů, ať již mechanických nebo miniaturně elektrických. Minutová introdukce C0 (1) je neslyšitelným oťukáním. C1 (2) už je jakousi elektronickou lupou která nám přibližuje neviditelné. Vrčení, brumy, drobounké lupínky se chvílemi seřadí do rytmických figur jako když magnetem pod stolem ovládáte železné špony. C2 (3) zvolní, ale na druhou stranu taky ještě více rytmicky zařezává. Dobré jako provokace pro uklízečky po technoparty. C3 (4) se zdá být decentnější útočnou miniaturou a zkušky kontrastů. Pohodové volnosti a pulsujících nábojů se nám dostane v následující C4 (5). Osamocené čisté signály se potkávají a rozcházejí se sytějšími brumy. Ač odpuzovány rády by se spojily. Není jim však dáno, musí si vystačit s chvilkovými okamžiky. Aby Vám nepraskla makovina z hvízdavého chvění C5 (6), tu a tam se objeví basový puls, nebo hustější brum k zachování rovnováhy. Drobounké odštěpky praskajícího krystalu jsou jako řezavý déšť. C6 (7) pak působí jako odpočinkový předěl bez zásadnějšího děje. Uvidíme, resp. uslyšíme jestli je pověstným tichem před bouří... alespoň magnetickou. Dle očekávání a v rámci podstaty projektu došlo k nárůstu. U C7 (8) veškeré zvuky vkusně zintenzivněly, skotačí a hrají (si). Ruchová strohost, aurální chlad, zvukové vědátorství, sonická laboratoř. Jasná hitovka! Samozřejmě mám na mysli spíše typickou ukázku s přihlédnutím k jednoduššímu pochopení laikem (snad). C8 (9) s bezmála osmiminutovou stopáží se jeví krapet ve stínu své předchůdkyně, přesto má vše potřebné - náhodu, konstrukci, živost i odlištěný výraz. Když skončilo přehrávání jedné strany vinylové desky, někdy se stalo, že gramofon nevypnul a zvuk se potácel v nekonečné smyčce. V éře digitální tu máme C9 (10). Málem neslyšitelné prskání plní svou funkci rozloučení bezchybně.


Atypický obal je rovnoprávným partnerem složky zvukové. Data o hudbě jsou umně skryta, co vyčnívá jsou kresby. Takashi Ikegami a Takashi Hashimoto stvořili jakési piktogramy či snad teoretické notové zápisy o vztahu pásků a strojů s přesným pojmenováním "Active mutation in self-reproducing networks of machines and tapes." Pokud si jejich práci z roku 1996 dobře překládám a vysvětluji, jde přeneseně o jakýsi "průzkum vývoje života neživých strojů." Opravdu nešlo najít výstižnějšího partnery.


Během poslechu mi několikrát přišla na mysl úvaha, jak je možné, že si některý (poměrná část) redaktorů "hudebních" časopisů a recenzentů z virtuálních sránek neví rady s prachobyčejným popisem slyšeného? Je opravdu nutné rozumět danému stylu? Je nutné věci pojmenovávat tak jak je očekáváno? Zařadit do určené škatulky? Psát omáčku o tom, co už někdo vystihnul lépe? Osobně to neřeším a naivně předpokládám, že ani jiní nebudou. Předpokládám, že "psaví odhodlanci" jsou o krok dříve, než masa posluchačů a čtenářů. Žel asi tomu tak není...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama