Bill Horist - Covalent Lodge (recenze)

17. března 2010 v 22:20 | amerikáněc
Bill Horist - Covalent Lodge (CD, 2010, North Pole Records)

Bill Horist přerostl z pojmů performer, skladatel a improvizátor do svébytného hudebního mohykána. Z toho by mohlo vyplynout, že jde o jakéhosi zaprděného tatíka, ovouseného dědouše, který už má vše za sebou a těží ze zašlé slávy. Ne, ne, nikolivjek! S rokem narození `71 nepatří do starého železa. Za svůj relativně mladý život stihnul co jiní neuskuteční za celý. Stovky koncertů po celém světě, půl stovky nahrávek na kterých se podílel jak sólově, tak i ve spolupráci s ostatními neméně věhlasnými jmény (např. John Zorn, Ruins, Bill Frissell, Makoto Kawabata, Kinski, Kazuhisa Uchihashi, se členy Pearl Jam, Earth, Boredoms). Hudba pro film, divadlo, tanečníky a video hry už patří do výčtu jaksi samozřejmě.


Bez těchto souvislostí lze desku brát jako příjemně poslouchatelnou, tuctovou záležitost. Akustická kytara hlavního adepta tu hraje prim, dále se ve skrytu celku předvede ještě s kytarou elektrickou a barytonovou, zmáčkne klávesy, načechrá basový buben. Snad by to stačilo, ovšem dále tu máme více než dvacítku hostujících lidí na různých postech (hlasy, viola, harfa, trumpeta, cello, basa, elektronika, vokály, bicí, vibrafon, zvonkohra, el. basa, klávesy, saxík, klarinety, flétna, preparované piáno, trombón). O nikom na celé ploše nahrávky se nedá říci, že by jakkoli vyčuhoval. Buď citlivě drží partu nebo na sebe ještě ohleduplněji navazují. Až sférické plochy strunných nástrojů, majestátně prostorové údery, éterické hlasy, čímž se od eventuální laikem vyřčené tuctovosti dostáváme až do magických sfér. Nevím k čemu vše na první poslech přirovnat. Přiložená tisková zpráva titulu, který v podobě LP i CD vyjde až 2. března 2010, několik vtipných podobenství nabízí, ale zkusím je parafrázovat nám bližším umělcům. Tedy pokud bychom nahrávku značně společensky unaveného Štěpána Raka, z jamu s manželi Havlovými a kýmkoli kdo dorazil, pouštěli přes mlhu. V závěrečné The Imperatives of Subsequence (9) jakoby mělo dojít na celou partu, si pomalým průběhem v mlhou prosyceném sále představíme řádně rozvláčněný bigband Milana Svobody včetně sboru Lubomíra Pánka. Ani jedno z vyřčeného není myšleno nijak odpudivě, ale je vskutku těžké vylíčit slyšené. Slyšené velmi dobře, přestože nahrávka má jaksi 'normální' zvuk o nejž se postaral producent alba Randall Dunn (Sunn O))), Boris, Kinski, Earth).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama