Vanessa - Ave agony (recenze)

8. února 2010 v 20:28 | obyčejný posluchač
Vanessa - Ave agony (CD, 2009, X Production)

Vanessa po letech vstala a nabízí novou proci své muziky. Promo materiál dodaný společně s CD se holedbá velkohubými popisky, láká velkorysými výkřiky, sebevědomě tlačí na pilu. Podpora managementu a lidí kolem je silná zbraň, která má mnohdy silný účinek, ovšem hudba je to hlavní oč tu běží!


Elektroteroristická vypalovačka na úvod, intenzivní zvuky, drtící basa, distorze a velké textové obraty toliko otevírák Satanova pomsta (1). Vypadá to, že bude veselo. Temné stránky slov, které na první pohled, pokud je čteme jen jako palcové titulky v Blesku, působí pobouřlivě. I když však pronikneme dovnitř jistá explicita tu je, ale jsou to drze vyjádřené názory na věci kolem nás. Ne každý je ale vnímá, ne každý chce, ne každý může. Strojní buchar Spolkni ďábla (2) je rovněž rovným, nekompromisním strojem, ale k primitivnější smršti Ministry nedojde. Logický grunt EBM je v tvůrcích jako v koze. U Chci zmizet (3) dojde k bigbítovému příklonu, ať už si všimneme kytar nebo ševelících starokláves. Směřování desky se nám pomalu ubírá jiným směrem, aniž by docházelo k výraznému ubrání plynu hrubosti. Ahoj, chcípni (4) na této cestě předvádí rovnou bez zkrupulí hru synťákových tyčí, které do sebe narážejí a jejich zvuky se prolínají v prostoru. Množství ruchů, porůznu umisťované zpěvákovy deklamace píseň oživují a zachovávají vítanou špinavost. Z Makumby se nakonec vyklubal Mukamba (5). Audio-virtu-vizuální hrůza alá Saw nebo Hostel v představách režiséra béčkových hororů, alespoň co se tedy textu týká. K tomu muzika, kde je spoléháno na hybnost a pauzy. Fízl na speedu (6) se do historie nevrací jen slovy, ale i implementací živých bicích. Přiznávající basa, táhlé syťákové špagety a čitelnost vokálu dělají z útvaru lehce pochopitelnou pecku jako z časů (ne)dávno minulých. Jak je vidět už by byl zase čas to krapet osmahnout a nasadit nějakou řachu podobnou úvodníku. Nechtěná magie (7) touto není. Po kytarových schodech skotačí útočná basa, deklamátor fluše své pesimistické pocity. Den kdy jsme ztratili koule (8) jakoby se chtěl stát v refrénu hitem ,ale nějak moc slabik při frázování mu to neumožňuje. Skladba by klidně slušela Dark Gamballe. Mám pocit, že deska ztrácí tah podobně jako poslední deska Rammstein. Ani ta není špatná, jednotlivé šlágry mají vždy něco do sebe, je co pochválit, co poslouchat, ale v sérii pospolu jaksi nedrží. Primitiv (9) s výrazným kytarovým motivem jako od Tarrantina, syntetickou výplní je zajímavým úkrokem, přesto stranou. Zrcadla (10) opět najedou na elektronickou kolej. Jen zařvat Bewegt Euch! Bublající Melodramata (11) se občasně vzdouvají k symfonickým vrcholům s dynamickými výšlapy, aby po dolání nenabídla více než panoramata frustrací. Průběh písně se opravdu táhne jako Smrad z lidí (12). Dramatická nálada s melodickým motivem kytary, opatrným zpěvem a znovu doplňujícími varhanami. Finální kousek Babylon (12) se vláčně loučí zkresleně zprasenou melodií a morbidní lyrikou. Dojde i na zvýšení úderného efektu, ale pomyslnou sestupnou náladu celé desky nezachrání.


Jak jsem psal výše, je to výtečné album na více poslechů o objevování, které napoprvé neuspokojilo pouze mé falešné očekávání. Zajímalo by mě nakolik se na tvrdosti, zašpinění a prostupující agresi ve zvuku podepsal tolik proklamovaný Alexander Hacke (Einstürzende Neubauten). Produkce celku má s klidným svědomím možnost oslovit světové posluchačstvo, které je uvyklé na jinakosti. Jak bylo vidět na návštěvnosti prosincového koncertu v Praze, našlo se dosti lidí i u nás, takže je dozajista vše na nejlepší cestě.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama