Haco + Sakamoto Hiromichi - Ash in the Rainbow (recenze)

8. února 2010 v 19:52 | obyčejný posluchač
Haco + Sakamoto Hiromichi - Ash in the Rainbow (CD, 2002, Detector/ReR Megacorp)

Už první ohledání obalu mnohé napoví: odkaz na stránky Japan Improvisation, evropské vydání a distribuce Recommended records nebo nejroztodivnější nástroje.
Hned v titulní skladbě Ash in the Rainbow (1), která je jakousi avantgardní verzí Ave Maria hudební náladu vytváří kombinace cella, citlivých bicích automatů a neelektrického oscilátoru, jakým je v tomto případě hra na pilu. To vše je základem doprovodu zajímavě nádherného vokálu Haco. Monfish Dance (2) už nemá rozmach monumentálna, ale baví nás podvodními pulsy a vzdušnými svisty. Díky violoncellu se nezapomene otřít o vážno-hudební serióznost. V následujícím kousku si duo přizve bubenici Eru Mari, což dále učiní ještě v dalších skladbách (6,7,8). Zero Hills (3) je představením hřejivých tónů, zpoza podporované rozeznívanými činely a mechanickým thereminem pro chudé. Decentní zvukohrátka Sign of the Seahorse (4) je vyluzována hrací krabičkou bez vložení mince prostě jen tak, abyste se zastavili, poslechli a popřemýšleli. Airhead (5) snad evokuje manga příběh o vědeckém zneužívání robotů. To se prostě nedělá, i robot má svá práva! Zdá se, že Standard Smile (6) je tím, proč se dvojice dala dohromady na téhle desce. Písnička se vším všudy, oblečená do jiného kabátu. Náladotvorná Hot Road (7) jakoby vypadla z táhlé filmové scény. I přes jedenáct použitých prvků k tvoření hudby je výsledek křehký až dramatický. Channeling (8) pokračuje tam, kde skončilo odhalení průšvihu s roboty. Staršímu modelu vyřazené nehumanoidky se nedaří důstojně odejít z technického světa. Hibana (Sparks)
(9) je kraťounký motiv ala old-school industrial. Kupodivu i zde se snoubí kultura a jemnost. Drunken Strings (10) je opravdu o strunách, které však nejsou opilé, snad lehce ovíněné. Živé i sterilní, bez možnosti rozeznat je od sebe. Pokračování je nadosah v Deep Sky (11), ovšem s příměsí vocoderovaného hlasu a jakýmsi shrnutím všeho vyřčeného v půběhu desky.
Haco jde se svým zpěvem do krajin o kterých se Enye ani nesní, kam se Björk bojí i za světla a kde pláče Siouxie, když jí utekli všichni the Banshees. Když je po ruce zkušený, učený muzikant kalibru Sakamota Hiromichiho, lze dělat i největší bláboly a vždy z toho vyleze sofistikovaná, nádherná muzika. Krásné setkání. Ne jich dvou, ale mé s nimi.

______________________________________________________________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama