Adachi Tomomi Royal Chorus - Nu (recenze)

29. prosince 2009 v 19:12 | chorus flanger delay
Adachi Tomomi Royal Chorus - Nu (CD, 2001, Naya Records)

Co mě na japonských titulech baví, je mnohdy neproniknutelný stav, který u neznámého umělce nezlomíte skoro ničím. Knížečka Vám nepomůže, webové stránky často také ne, nezbývá, než se poctivě, bez předsudků zaposlouchat do nahrávky. A věřte mi, že jsem nejednou zažil šok, s čím vším se potkám, co si vyslechnu. Nikdo na blízku, srovnat si to v sobě musím sám. Ale já takovéto výlety podstupuji rád. Opravdu čím dál víc!


Obvykle píšu recenzi ihned při prvním poslechu, tentokráte až při třetím. Po zkušenosti s Petrem Vášou a jeho fyzickou poezií nevalím oči až tak okatě. I když, on je sám, zde je členů, kromě vedoucí ještě sedm, úhrnem tedy osm. Neporozumitelnost japonskému jazyku, dělá z jednotlivých skladeb ještě zajímavější hříčky a posouvá je málem k nesmyslným logopedickým cvičením. Rytmické skotačení, rozdělení členů ve stereu, hlasy ženské a mužské, střídání dynamiky. Vyslechneme minimalistickými názvuky (2), podporu tleskáním, které je podobně jako vokální techniky střídáno mezi všemi členy (3), tamtéž i anglická slovíčka. Namahage-Mint (4), by s přehledem zvládnul zkušený experimentátor za pomoci kvalitního delaye nebo looperu, ovšem živost a pravdivost je nenahraditelná. Pleiades (5) představí nespočet zvuků, které se dají vyrobit na ústa. Pobavíme se operní manýrou, upomeneme se na hody-hody-doprovody, říkačkováním s exponováním (6), málem nepostřehneme melodickou miniaturu (7), protrpíme titulní mluvenou skladbu Nu, kdy popřemýšlíme o eventuální vtipnosti (8) - mimi, heketo, máma má maso, táta neví, huculi, hahaha. U Numerické poezie (pro jednoho až čtyři čtenáře) (10) mi snad nejvíce chybí srozumitelnost textu. V unisonu příjemné deklamování láká. Garden Balsam (11) je jakýmsi meditativním rozezníváním hlasů a jejich navazování na sebe. Uprostřed vše lehce zdivočí, aby souznějící propojování ještě vyniklo při hvízdání a bzučení podobnému zpěvu mongolských pastevců - chomej. Rozpustilé hlasové dovádění Yoiko (12) je klasikému jojku podobné jen názvem skladby. Pokud dobře rozumím a přepisuji, "Daruma Sanga Koronda" je obratem, který si členové v počátku (13) přehazují a pak rozjedou generování zaklínadla, jako jej počítač vyjíděl v Rumburakovi na nekonečný papír: "Hubero Kororo, Hebato Kotoro, Habeno Khamoro..." Po chvíli vzdáleně připomíná slovní fotbal. Obraty a slabiky jsou vyslovovány jedním členem a pokračovány druhým. K tomu je nabroukáváno a lehce houkáno. Nejtišší, nejopatrnější kompozice Irosesu (14) citlivě hlasy rozeznívá a nechává je s ohybem skonat, ale i nadále plynout. Pokud většina je pečlivě nacvičena, zde je patrný podíl improvizace. Závěrečný Team Song (16) zní na první poslech jako radostný budovatelský nápěv.


Cože? Chybí Vám jedna skladba? Máte pravdu. Nechal jsem ji na konec, protože se pár věcmi vymyká. S deseti a půl minutou je nejdelším kusem a jako autor je podepsán Wano Satoru, producent desky. Název Newspaper (15) svádí k teorii, že členové, na popud producenta, vytrhávají z kontextu informace z novin a komentují je svými pocity, smíchem, křikem atd. Lze se jen domnívat k jakým konotacím zde dochází. Mimo jiné dojde i na společné předčítání stejných partií, které jsou ovšem fázově posunuty. Zajímavá pasáž je, když vedoucí aglicky pulsuje kousky textu a ostatní se snaží začínat i končit podle ní. A takových věcí je při pozorném poslechu více.
Jak vidíte, nesrozumitelnost řeči není největší překážkou. Většinou jsou touto zábranou předsudky.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama