Sonic Youth med Mats Gustafsson og Merzbow - Andre Sider af Sonic Youth (recenze)

10. července 2009 v 21:06 | obyčejný posluchač
Sonic Youth med Mats Gustafsson og Merzbow - Andre Sider af Sonic Youth (CD, 2006, SYR)

Popravdě jsem si tohle CD sehnal jen kvůli účast Masami Akity aka Merzbow-ovi. Ne snad, že by mi Sonic Youth vadili, ale kromě relativně divokého živáku s nimi, ke své škodě, moc nekamarádím. Očekávaje šílenost už třeba kvůli šílenému názvu i lidem, kteří ač osvědčeni ve svých oborech, jsou velmi nevyzpytatelní.
Celopapírový digipak s kyselinově žlutozeleným tónováním na sobě hrdě nese tři silně zrnité fotografie a nesrozumitelné informace. Skorohodinová improvizovaná plocha byla nahrána 1.6.2005, živě na festivalu Roskilde. Ještě před křehkým rozjezdem a vzájemným oťukáváním obecenstvo s křikem a potleskem uvítá umělce. Čisté a skoroprázdné rockové dotýkání se zpěvu a violoncella se táhne jako smrádeček. Než dojde k něčemu výraznějšímu uběhne deset minut. Poté se zvuky začínají ohýbat, napínat, zvedat, až vzdouvat. Poryvy elektroniky kontrastují se skoromluveným zpěvem a drásáním violoncella. Oba kytaristé nezůstávají pozadu a dolují, hledají, trsají. Velmi svobodná atmosféra, kterou jakoby nikdo nechtěl pokazit svým vpádem. Díky tomu vzniká velké napětí - lidské i hudební. Stále není jasné oč poběží, pokud už předváděné není oním smyslem. Před dvacátou minutou produkce ztratí na konkrétnosti jednotlivých zvuků, které se spojí do sevřenějšího tvaru. Vynořující se, destruovaný saxofon funguje, doplňující elektronika sekunduje, jsou tu neúnavně pobouchávané bicí, neškoleně foukaná trumpety a další vnořené elementy. Sevřený tvar se mění v průběh táhlých, držených tónů a decentně útočných erupcí. Vzájemným reagováním a ovlivňováním se, dochází k očekávanému divočejšímu improvizovanému vyvrcholení koncertu. Bubeník dává své sadě co proto, elektronické hluky Japonce není nutno extremizovat, rachotu se dosahuje společnými silami. Útrpný křik, vnášení nervních šoků, impulsivně trápené nástroje, to vše na krátkou chvíli zhruba v polovině setu vytvořilo okamžik, kvůli kterému se vše uskutečnilo. Dle očekávání poté dochází k uvolňování nahromaděné energie, postupným rozpadem a rozcházením. I v těchto okamžicích však jednotlivci vystřelují pocity, které by neměly chybět. Upozaděný bubeník se zvukově vynořil a solitéry podporuje v jejich konání. Ti, ač to není na první poslech čitelné se prostřídávají a udržují náladu svými vstupy. Zdánlivé udržování vyzývá k dalšímu vyrcholení. Výbuch se dá očekávat každým okamžikem. Nahoukávané ságo jako by bylo signálem, po které se vše opět strhne do divoké sonické vánice, ze které se postupně všechny nástroje vytratí, až závěrečné, osamocené elektronické ruchy se cvaknutím vypínače odpojí a ukončí celý potlach. Ryčná odměna, představení hostů a finito.
Deska na mě nepůsobí jako archivní dokument o setkání. Určitě si ji budu chtít opětovně poslechnou a hledat jiné postřehy. Možná se více porozhlédnu po více materiálu Zvukomládí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama