Cornelius - Fantasma (recenze)

12. července 2009 v 2:57 | obyčejný posluchač
Cornelius - Fantasma (CD, 1998, Matador)

"Nedělám si z huby sráč!" Opravdu jsem po vyslechnutí a zrecenzování minulé desky Cornelia, která mě okouzlila, začal pátrat po dalších. Po devítí dnech je tu první ovoce. Žádné plky a jdu poslouchat. Ten chlapík má vkus a estetické cítění.


Obal je nabitý miniaturními písmenky, obrázky zdvojeny, texty k písním násobeny až osmkrát! Jestli mě minule producent Keigo Oyamada uchvátil svou až zaměnitelnou podobností s Beckem, na dalším přírůstku mé sbírky je jiný. Zkouška mikrofonu (1) je výtečným otvírákem. Logické blbnutí s technikou se zvrtne do rytmické hříčky a v dalším tracku (2) přejde do zvukoláže, kde Manu Chao popově ulítává na vánoční koledě. Po Beckovi ani vidu, ani slechu. Nová hudební mašina (3) byla mimo jiné sestrojena k metání francouzského pop rocku. Daří se! Text i nálada skladby Clash (4) vyznívá jako vyznání dívce, kterou umělec potkal na koncertě, ale pointa je jinde - ve výjevu cigaretového kouře. Ve schizofrénním "Počítání do pěti nebo šesti" (5) se Kraftwerkům zasekl sampler tak kytarami od kámošů (mají nějaké?) zkusili nátřesk. Magoo opening (6) více než výběh opic evokuje klec magoorů - splašená elektronika, muzika pro kreslené seriály a divoké kluky. Dadaistická úvaha "o pitevním stole" je zhmotněna koláží Bacha píšícího své dílo za přímého vlivu zvířátek, za podpory a rad Cornelia ze zvukařského kokpitu. Během této úvahy plyne a povaluje se píseň rozdivočelých Colourfactory. Pocity levitují (7). Kdyby Beatles mohli a měli možnost (8), třeba by to taky zkusili, čímž si ale u mě skóre stejně nezlepší. Překotný rockový Volný pád (9) je pohybem kdejaké druhé kytarovky z počátku devadesátých let. Je tu však něco navíc, jinak bych sedm obratů v textu přece nemohl poslouchat čtyři minuty. Mistře, zahrajte prosím jak to bude v roce 2010 (10)! Klasicko hudební variování na počítačích implementovaných přímo do těl zajíčka a medvídka. Jen bůh ví (11) co bzučí moucha v pestrobarevném spektru, kterého je (není) schopen každý umělec? Jak se říká, kdyby mohla vyprávět. Text píseň je zdánlivě o ničem, ale podán tak, že to nezní přiblble. Nebo to dělá ta chytrá hudební podpora? No prostě: "Díky za muziku" (12)! Cornelius za bláznění a snivé cestování (obojího si užijeme), já jemu za zhmotnění a přenesení. Moc mě to baví.
Co říkáte? Že je na disku ještě třináctá skladba? No a co? Já ji slyšel.

Co dodat? Já ho žeru!


a jedna neméně povedená miniatura na závěr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama