Wo Fat - Psychedelonaut (recenze)

1. dubna 2009 v 21:15 | obyčejný posluchač
Wo Fat - Psychedelonaut (CD, 2009, Red Menace Records)

Minulou desku Wo Fat jsem projel snad desetkrát. Ani s posledním setkáním ze mě nevyprchalo nadšení a radost. Tajně jsem doufal, že se kapela nějak radikálně neodchýlí od své cesty. Minulý horově laděný obal je ten tam, teď se dívám na barevně hýřící kreslený vizuál s kosmírným obsahem. Sličná astronautka ovládající plameného chlupatce, do ruda rožhavená planeta, opuštěný povrch měsíce s ještě opuštěnějším kytarovým aparátem. Komiksový vnitřek je rovněž tématický. No vida, ještě jsem nezačal poslouchat a už je odstavec blábolů napsán. Složení se nezměnilo. Tim Wilson hraje na obligátní basu, nástroj páně Michaela Waltera se zove "bateria mástodontica", Ken Stump, šéf kapely, kytarista a zpěvák si do arzenálu přibral varhany Hammond B3. Zdá se, že bude hodně veselo.


Průměr hrací doby jedné skladby se zvýšil na osm minut. Při devíti tracích máme na displeji minut dvaasedmdesát, doufám, že krásných a výživných. Technicko-psychadelicko-experimentální úvod naříznou pomalé a opatrné kytarové akordy a když se přidají bubny a nakonec i basa, jsem doma! V klidu cigárko, ale i když už máme dososáno, nikam nepospíchejte. V klidu se opřete o zábradlí a sledujte kvaltující dav. Nic Vám neuteče. Rozdivočelý motorák, kvakoš polní, splašený buldozer, uáu uáu wách wách a sázej to po kilech (1). Předpopoví Cathedral by se nemuseli stydět, Danzig také ne, než začal experimentovat a hledat kudy kam (2). Analogáč nám předvede nejen šílené sólové jízdy a lámání signálu z kytary, ale i přesně odměřenou excentriku a jako políbení na rozloučenou svižný útěk (3). Ke španělsky pojmenované klasice není co dodat (4). V pecce Two the Hard Way (5) se dočkáme varhan. Ve slokách jemně ševelí v unisonu s kytarami, aby při sólech jemně vystrkovaly růžky. Změna v pravý čas. Malá, ale vítaná a očekávaná. Pomalé ostří (6) je dle předpokladu a logiky rychlé. Odsekávané kytary, šlapavý rytmus. Je to tam! Po druhé třetině skladby vyslechneme prostor pro bubeníkovo sólo, zde logicky jen v náznaku a halekací zpěv, jako stvořený pro představovačku kapely nebo komunikaci s obecenstvem. I na první desce byla schována převzatá skladba, ani tady tomu není jinak. Zbustřená, vytvrzená snad country pecka a jestli jí nikdy nebyla, stejně v ní je historie americké muziky (7). Přehlídka různých rychlostí a nálad jako kdyby snad ani Nebyla z tohoto světa, ale my víme co nám vzkazují (8). Poslouchejte nás a naše Sféry zpoza, jam, blbnutí, experimentování, blbnutí (9)! Činím tak rád a dobrovolně!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama