recenze > Shibusashirazu - Shibu-hata

4. února 2009 v 21:45 | obyčejný posluchač
Shibusashirazu - Shibu-hata (CD, 2002, Chitei Records)

     Jak jste si určitě všimli, nečiním často, abych recenze doprovázel výčtem detailů o kapele nebo desce, než těch, které titul bezprostředně doprovází. V tomto případě jsem udělal jednu z vyjímek, nevím ani proč. Obal je pestrý až běda, fotek dostatek, informací v japonštině taky, ale byl jsem zřejmě zvědavý nebo si chtěl pojistit doměnky, zda je Shibusashirazu pětadvacetičlenná hydra, cirkus na kolečkách nebo snad kapela!? Po ohledání různých míst nejsem o moc chytřejší, jako obvykle je to tedy na Vás.


       Nahrávka pro (sedmou!!) desku byla pořízena živě během 1. a 2. června 2001 v tokijském klubu Buddy Egota. Dle fotografií v bookletu, muselo být na akci více než veselo. Tanečnice, různá vizuální čísla. Dá se říci, že tomu odpovídá i hudba samotná. Úvodní skladba Hyottoko (1) je rychlou smrští střídání témat a žesťovým uragánem s výsledkem velmi se přibližujícímu Kočani Orkestar či Fanfare Cioccarlia, tedy balkánským dechovkám. Následující, pomalu se rozjíždějící a stejně plující dvacetiminutovka Lion (2) je typem barového orchestru doprovázejícího kouzelníka popřípadě drezůru pudlů. I přesto, že vnímáme hudbu samotnou, má píseň dostatečný drive a náboj. Během dlouhé plochy dojde na sóla mnoha instrumentů, vyhrávek a předělů. Big band jako fík! Následující Matabi (3) to jen potvrzuje. Pulzující základy nechávají dostatečný prostor pro rozličná sóla extatického saxofonu, orientální trubky, elektrizující kytary, atd. Dirigentovo odpočítání strhne lavinu Mucho de Shogyo (4). V té se konečně dočkáme i zpěvu a samozřejmě v jazzu nezbytných sól. Muzikanti šlapou jako hodinky, radost poslouchat. Ójé! Sorimachi Kiro (5) obstojí sama o sobě, ale svým poklidným charakterem může být stejně dobře doprovodem artistům v manéži. Spíše rytmické víření a namísto sól, která jsou tu samozřejmě také, se objevují sborové vokály kopírující melodie, nebo improvizované experimenty se zajímavými barvami. Po klidném kousku musí logicky přijít nářez. P-chan (6) jím nepochybně je. Melodie jsou opět jaksi orientálně klenuté, sóla exponovaná, pravý okamžik konstatovat, že takováto muzika by probudila i mrtvého! Závěrečná rozlučková minuatura Senzu (7) je stylově totožná s úvodní dechovkovou mrskačkou! I když jsou to pouhopouhé dvě minuty, navnadí Vás pustit si disk znovu a znovu a ...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama