recenze > Milan Valenta - Kdy všechno končí i začíná

16. února 2009 v 18:04 | obyčejný posluchač
Milan Valenta - Kdy všechno končí i začíná (CD, 2007, Nextera)

V dnešní době se mnoho věcí zdá být podezřelých, mnohdy oprávněně. Potraviny tvářící se jako poživatelné, přesně mám na mysli třeba na brambory, které pod slupkou skrývají nespočet fleků a "vředů", probarvená vymodelovaná rajčata, která s rajskými jablíčky nemají společnou snad ani hmotu samotnou. Nemluvě o oblečení nebo botách, které se vám podělají pár měsíců po zakoupení. Ušetřena není ani muzika. Kvantum srágoru, neznámých jmen, rychlokvašek, tlačenek firem a výherců soutěží. Já hlava zvědavá, přesto opatrná, jsem vzal desku Milana Valenty do ruky s obavami brzkého vrácení na polici nejmenovaného obchodu. Naštěstí byla na zadní straně soupiska doprovodných muzikantů, kteří mě společně s vydavatelskou firmou Nextera podpořili při rozhodování o koupi.


Ještě před spuštěním mě nahlodávaly smíšené pocity, jež však zmizely s prvními tóny. Zmizela spíše smíšenost, pocity přetrvaly. Podzimně laděný obal plně souzní s posmutnělostí hudebního obsahu. Ten tvoří písničky s akustickou i elektrickou kytarou Milana Valenty, je obohacen baskytarou, v jednom případě kontrabasem Michala Ditricha (4), nevtíravými houslemi Moniky Mošové (4), tímtéž nástrojem Pavla Cingla (všude kromě 3,5,9) a bicími Štěpána Smetáčka (mimo 4). Na dnešní dobu nekonečně dlouhé texty jsou přednášeny s trubadůrskou jistotou, křehce a opatrně. Více než "tvrďácký" nápřah (3) mi sedí klidnější polohy jako třeba Vlčí máky (1) nebo další (2,8,10). Změna muzikantů v Jeřabinách (4) je, zdá se, velmi prospěšná, náladotvorné elektrické sólo v Měsící na hladině (5) příjemné. Naproti tomu kontrastování v Monsieur Baudealaireovi (9) se mi zdá přehnané, lámané přes koleno. Říznost v Době návratu (6) působí solidně a v jednom okamžiku jsem zaslechnul Mišíka.
Podobnou muziku neposlouchám příliš často, takže se mé srovnání omezí jen na pár jmen. Velkou radost a potěšení jsem měl před lety z desky Ulice Bohdana Mikoláška, velké překvapení a nadšení mi přineslo také předloňské album Poslední láska Jiřího Smrže. U této kolekce cítím podobné zážitky. Skryty pod povrchem snad časem vyplují. Co jsem zažil u dvou jmenovaných tu napoprvé není, což nikterak nesnižuje eventuální kvality písniček. Některé věci potřebují čas a nalezení si cesty k nim. Lákavá touha poslechnout si CD znovu je stále přítomna. Touha Kdy všechno končí i začíná.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama