recenze > Kishidan - 1/6 Lonely Night + Boy's Color

10. února 2009 v 19:23 | obyčejný posluchač
Dorazila další porce japonské muziky a jako obvykle se mezi tituly našlo nějaké to překvapení. Možná jich bude víc, ale na první pohled z celku vyčuhují dva tituly kapely Kishidan. To, že obal prodává, se zřejmě obecně ví, ale to, že v záplavě miliónu dalších umělců je potřeba zaujmout i osobní image, není v našich končinách jaksi zvykem a svým způsobem ani potřebou. O dobré muzice se zmiňovat nebudu, tu beru jako výchozí bod. Co je tedy výrazně uchvacující? Úplně první dojem z fotek kapely je spojení Elvisů, Sigue Sigue Sputnik, Leningrad Cowboys, metrosexuální elegance a přeháněné líbivosti. Hromady různých fotografií, obzvláště u druhého titulu, kdy byl přidán do boxu ještě extra naditý booklet. Zatímco posloucháte muziku, přechází Vás zrak z různých stylizací, nápadů, barev, převleků. I přes mnoho subjektivních výhrad je to pastva pro oči.



Kishidan - 1/6 Lonely Night (CD, 2002, Toshiba EMI/Capitol)

Minutový úvod s túrovaným motocyklem a pár dalšími zvuky napínavě dráždí zvědavost (1). Melodický zpěv, rychlejší muzika, neustálý kytarový tok, vyhrávka varhan (2). Rytmická svižnost je stále přítomna, neotravná tamburína, prostřídání zpěvů a sbory (3). Sborový zpěv ala sladší Queen, téma jako od Morriconeho, jinak obstojný rockec s klávesovým sólíčkem (4). Trochu mi to celé znovu připomíná jako kdyby Bryan Adams začal hrát rockabilly, hehe (5). Už jsem se bál, že chlapi nikdy nezvolní, že to budou rvát jako o život až do konce. Cajdáček s hutnějším zvukem a snahou o dramaticky silnou melodii (6). Přerod do nové skladby a návrat k divočení je postupný a produkčně prozíravý. Velmi povedená skladba (7). Po pauze se vyjeví funk'n'soul jako vystřižený o několik desetiletí zpět. Najdete tu slabikované štěky, dupárnu ala James Brown, no prostě vzpomínkový pořad na MTV hadr (8). Nenudit, to je základní pravidlo. Instrumentálka se zvonivými akustikami, sólující elektrikou, sborovým hej. Trocha hudby k filmu, špetička surf rocku (10). Strojový rytmus, mazlavé i mazlivé klávesy, přiznávající kytara, čistý melodický zpěv - příjemný pop rock se skoro čistě hard rockovou mezihrou (11). Posledním songem je hrozící devítiminutovka. Účinkuje deset lidí, šest kapela a čtyři hosté. Malilinko U2, jinak snad evokace jízdy autem po silnici 127 z Tateyamy. Krajina ubíhá, auta Vás míjí, s blížícím koncem si radostně tleskáme a do mrtva opakujeme 1-2-7 v různých polohách, třeba i s klavírem (12). Hodně produkčně vychytaných nápadů, detailů a nepostřehnutelných maličkostí.


Kishidan - Boy's Color (CD, 2003, Toshiba EMI/Capitol)

Na další fošně tihle "barevní kluci" ze svých pozic neustupují. Popové náběhy v melodiích, rockový drive, rokenrolová tanečnost z hodně vzdáleného punku si implementovali pružnost a částečně i divokost. Nevím k čemu bych Vám tvorbu Kishidan přirovnal. U nás se takhle volně muzika neprezentuje, netvoří. Rádia by nic podobného v hlavním čase nepustila, lidi neposlouchali a jsme v začarovaném kruhu, v jehož sevření mám i já ten špatný pocit, a chvílemi řeším zda se mi to líbí, nebo mě chtějí opít rohlíkem a vnucují se. Ne, ne. Zachovávám chladnou hlavu a zcela zodpovědně říkám, tuhle "komerci", která vlastně komerční není, bych z rádia poslouchal velmi rád. Omlouvám se, že nebudu popisovat album podobně jako to minulé, výše uvedené, ale asi bych se opakoval. Koukněte na video, poslechněte MP3 ukázky nebo si desku sežeňte.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama