recenze > Cocobat - Struggle of Aphrodite + I versus I

2. února 2009 v 20:04 | obyčejný posluchač
K některým muzikám je nutno se vrátit, ohlédnout se, přinutit se. V něčem to mám jednodušší, čas už ledasco přetřídil, takže je vybírání příjemnější. Nejsem si jist kolik z Vás bude japonskou úderu Cocobat znát. Já jsem měl pojem jen o názvu a existenci. Vše se změnilo získáním dvou cédéček, která se pokusím zhodnotit.
______________________________

Cocobat - Struggle of Aphrodite (CD, 1993, Toy's Factory)

Obal nabízí dvanácte písní, ovšem displej ohromujících padesát (50!). Myslím, že v tom bude nějaká filutovina, jaké se jeden čas dělávaly. Zatím muzika plyne tak, jak má. Co to vlastně hrají, tihle klučíci? Od mnohého trochu, pěkně zakvrdláno a podáváno s poctivým gruntem. Lehce thrashováno, heavy tahy, hopsa hardcore, funky divočení, jemně kořeněno industriálními náznaky v barvách zpěvu a přídavných zvuků. A protože jsou to mlaďasové (resp. byli), nejdou na své umění od lesa, ale pěkně přímo, vesele a divoce. Užitečně upřednostněná baskytara, chytré kytary, úderně podpůrné škopky, naléhavý experimentující zpěv. Kdo si dnes vzpomene na Mordred? I já už musím dolovat v paměti, ale jisté je že osvěžením bych snad našel pár styčných bodů. Minimálně jinakost, která u Cocobat funguje i po šestnácti letech. Á konec! Dvanáctý song s rockovými elektrikami a hučícím vokálem je klidným rozloučením. Poté následuje čtyřvteřinových prázdných částí. Track 29 vysmahne funky metalový nářez, poté opět přetrpíme shluk ticha aby jste byli v tracku 44 ohromeni slapující basou s následnou vyřvávačkou. Pak už nic zajímavého, opět ticho a mám-li být přesný a informačně vyčerpávající, track padesátý má vteřiny jen tři.


______________________________

Cocobat - I versus I (CD, 1999, Toy's Factory)

Opět dvanáct písní, které nevykazují žádné vtípky a fintičky. Co se změnilo hned v úvodu a na první pohled je složení kapely. Šest let od desky, kterou jsem recenzoval o pár řádků výše, zůstal jen basák Take-Shit, pravděpodobně šéf jednotky. Všichni ostatní byli vyměněni. Další výraznou změnou je zvuk. Od prvních tónů útočí. Muzika je sevřenější a jako celek působí pevněji. Flemming Rasmussen coby producent odvedl svou práci. Zpět tedy k muzice. Na již sedmé desce je stále dostatek metalových kytar, převalující se baskytary, hraných a hravých bicích. Zpěv klouzavě poletuje v rockových polohách. Vzdáleně mi evokuje Glena Danziga, ale podobných hlasů je povícero a Vy si dozajista dosadíte toho "svého". I přes jisté umravnění producentem, Cocobat stále nabízejí hutnou porci (z)dravé muziky s nemalým drivem. Tu dozajista ještě vypilovali v roce 2000, kdy mezi 24. lednem až 25. březnem odehráli po boku The Mad Capsule a Balzac v rámci I versus I turné 24 koncertů.

p.s. Hard Edge Power Groove - tak jest psáno na obalu alba z roku `93. Nevím jak škatulku pojmout a přeložit česky, je to stejně těžké jako popsat a vylíčit Vám co Cocobat hrají. Snad se mi to alespoň trochu povedlo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama