Jamie Saft & Merzbow - Merzdub (recenze)

25. února 2009 v 21:29 | obyčejný posluchač
Jamie Saft & Merzbow - Merzdub (CD, 2006, Caminante Recordings)

Kromé svých sólových nahrávek Masami Akita alias Merzbow, se účastní také split realizací, ale hojně také poskytuje své syrové zvukové materiály druhým, kteří s tímto, bez jeho zásahu dělají poté psí kusy. Ne vždy se zadaří a je otázkou nakolik je výchozím bodem kalkul velkého jména.

Jamie Saft připravil na svém labelu kolaborační disk s tříbarevně vyladěným digipakem. Černý podklad a na něm žlutá, zelená a červená. Mozaikovitě poskládané čtverečky s kulatými rohy, čtyři vložené kartičky, tři na odvrácených stranách adekvátně kolorovány, čtvrtá se sérií log vydavatelství. Strany přední nesou informace. Z těch se lze dočíst, že Merzbow dodal počítačovou nahrávku z ložnice, jíž poté Jamie Saft podkreslil a smíchal množstvím nástrojů (zpěv, kytara, basa, bicí, varhany, syntezátory, nahrávky).

Tato mince má dvě rozporuplné strany. Osm tracků na ploše 71 minut je pestrých jako barevné kombinace obalu. I přes jistou garážovitou zastřenost celku, jsou nástroje lehce rozpoznatelné, přestože velice efektovány. Odvažuji se tvrdit, že americký panáček je muzikant. Skladby mají struktury skladeb a hudební nástroje jsou plně využívány k tomuto prospěchu. Se stylovými omezeními si J. Saft hlavu neláme. Conquerer (1) má serióznost klasické hudby i divnost avantgardy. Beware Dub (2) je strašidelným kouskem ruchových impulsů, rytmizujících kovů, hravých kláves a vesmírným hlasem. Shinning JLO (3) nahrává mé teorii o hudebníkovi. Zkreslení je veliké, ale když se rozjedou bicí muzika je hotová. Sludge-dub-techno. Zprasení Scorn! Kantacky Fried Dub (4) je nejkratším úsekem nosiče a přilétá na proudech šumících větrů. Elektronické svisty plynou a občasně jsou narušeny střihem. Výtečná skladba! Pravda i následující Visions of Irie (5) má přes šest minut, ovšem nestojí v řadě. Úvod by mohl v klidu posloužit třeba Daliboru Jandovi jako nápad na nový hit, zbytek už nikoli. Syntetický rytmus a varhany stále předou tu svou, Jamie moduluje hlasy a dráždí efekty. Ke konci skladby vyslechneme několik intenzivnějších pasáží, ty však působivou skladbu nezničí. V čem spočívá nebezpečnost Dangermixu (6) jasné není a nebude. V rámci celku zajímavá mixáž ruchů se syčícím koncem. Updub (7) je opět na vlně zpomaleného filmu. Díky bzučící elektronice a skoro-havajce nepůsobí temně i když hlas je hnán do nejnižších poloh. Bicí a rytmické vzorce se sekají, takže se může stát, že se přistihnete, jak divně cukáte hlavou. Slow Down Furry Dub (8), nejdelší a závěrečná. Také ihned vycítíte, že není kam pospíchat. Déšť, decentní ruchy navozující pocit vylidněných prostranství, monumentální klavír a pod igelitovou stříškou reggae kapela, snažíce aby lidé z oslavy neodcházeli a neodjížděli domů. Co je to však platné, chvílemi sílící vítr, zima, jsou mocnější než unylá muzika. Lidé se vytratili a konce deště se dočkali jen zvyklí živočichové.


Toliko tedy můj subjektivní popis té dobré a snad správné varianty. Buď se můžete na album dívat jako na dobrou Saftovu sólovku nebo na špatnou spolupráci. Díky poslechnutému tvrdím, že bylo naprosto zbytečné užívat polotovary japonského hlukostřelce. Budu-li tedy uvažovat o albu jako takovém, myslím, že Saft neměl pražádnou jinou potřebu užívat cizí ruchy, než "zištný" důvod velkého jména, k rozšíření svého umění, které si to dozajista zaslouží. Těch pár, nevýrazných hluků už by bez problémů zvládnul také, má na to!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama