recenze > v/a Tokyo Flashback / P.S.F Psychedelic Sapler

24. ledna 2009 v 22:36 | obyčejný posluchač
Tokyo Flashback / P.S.F Psychedelic Sapler (CD, 1991, Modern Music/P.S.F Records)

Po letech letmých dotyků s japonskou muzikou v jejích rozličných formách, jsem se konečně stal vlastníkem této legendární kompilace. S některými představenými kapelami a umělci jsem se v průběhu své aktivity setkal jinde, mnohdy na celých albech, další jsou mi neznámí, přesto lehký závan pospolitosti je potěšující.

Jak již název napovídá, k poslechu se nabízí psychedelická hudba, zevrubně řečeno tvrdě-rockový základ s pestrými, hypnoticky se opakujícími rytmickými podklady, které jsou omotávány sóly, splétány skoro nekonečným kvílením kytar, vrstveny do hypnotizujících celků. Disk, dvanáctá položka v katalogu významného vydavatelství, je vybaven slušným bookletem, kde každou stránku okupuje jedna skupina.
  • Již první Marble Sheep se nepáře. Se svou skladbou z koncertu jdou tvrdě na věc. Nahrávka je krapet nabořená, celkově mírně zkreslená, přesto se můžete opláchnout proudem hudebně elektrických modulací nebo rovnou vykoupat v očistné rockové lázni. Vše podstatné je slyšet a po chvíli si, vtaženi do víru, zvyknete i na mírnou demonstrativní nahrávku.
  • Druzí High Rise dodali také živou kompozici, tu ovšem nahráli už v roce `87. Právě na ně, více než dobře, pasuje můj popis psychedelického bigbítu. Trojhlavý velikán poskytuje tolik hudebního zážitku až jde z toho hlava kolem. Trefa!
  • Ghost, mě neznámí, nejdou cestou rockovou, ale improvizují s "indickou" estetikou. Ke "kršňácky mantrickému" dovádění svádí už netradiční nástrojovka: banjo, cello, atmosféra/zpěv na základu obligátních bicích a basy.
  • ? - proč otazník? Kdykoli nemohu přečíst nebo zjistit název kapely, který ač uveden, napsán, vytištěn, nedovoluje mi býti přečten. Rozsypaný čaj je neústupný a já hlupec a nekňuba se učil rusky, anglicky, německy - vše špatně. Čtvrtá položka na CD předvádí zatlumenou porci vydatné, rockem nabité muziky nahrané snad v prázdném sklepě, nad což vystupuje výrazný, štěkavý zpěv. Vše se valí a opakuje a je nutno velkého soustředění k prodírání se hustou zvukovou mlhou. Psychadelie jinak. (Fushitsusha)
  • Čtyřčlenní White Heaven, se na černobílém negativu prezentují jako pětice. Hard rocková, anglicky zpívaná písnička je vyplněna mazlavými akordy, stále hrajícími bubny a nezbytnými sóly kytary i basy, tak jak se to u solidních kapel dělalo.
  • Verzerk nabízí to, čemu se o desetiletí později říkalo doom, dále stoner a ještě později sludge. Samozřejmě v rockovější, hustší poloze. Pravidelně tepaná kila, neústupná unisona kytary i basy v kombinaci s vyhrávanými škopky. Vše zajímavě barvené, od jiného zpěvu, po divně modulovaná sóla. I když se v závěru dočkáte mírného zrychlení, máte stále dostatek času udělat si kávu a v klidu ji vypít. Skladba je v naprosté symbióze se svým pojmenováním - je vskutku heavy!
  • A máme tu další ? (otazník), kdy se budu orientovat jen podle fotky. Opatrné oťukávání nástrojů, vznášející se dívčí zpěv - křehký, syrový, napínavý, tak jako doprovodná hudba. Nálada vláčná, rytmus skoro žádný, bicí aby jeden pohledal, kytara bloudí od dotyků, hledaných akordů, basa vyplňuje prostor, aby hlasové lkaní nepůsobilo tak osamoceně. Spíše než záběr psychadelický, je to nápor psychický. Hodně povedené! Snesl bych více. (Kousokyua)
  • A na závěr málem došlo na další otazník. Ovšem podle fotografie nelze nepoznat typickou figuru prolínající se japonskou zvukovou kulturou jako had. Nebo spíše chameleon, který však nemění své vzezření, ale je nevypočitatelný v tom, co kdy udělá. Zde pan Keiji Haino předvádí hlasovou ekvilibristiku. Nejde o stupnice, ani o umění v běžném slova smyslu. Pocity, zvířecí pudy, tlačené emoce držené na uzdě, hraní si s prostorem elektrickým, akustickým i se sebou samým.
Dvě stránky bookletu jsou potištěny sleeve-note popiskem umělců a kompilace, ale buďte v klidu. Nepočtete si. Vše je vytištěno obrázkovým písmem, takže jsou dvě možnosti. Buď s pousmáním mávnout rukou, nebo se přihlásit do kurzu japonštiny. Ještě, že hudba je schopna mluvit sama za sebe a nepotřebuje dodatečné berličky. Tedy ta muzika, kterou mám rád a většinou vyhledávám, což o japonské platí navýsost.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama