recenze > Boris & Merzbow - Sun Baked Snow Cave / Rock Dream

31. ledna 2009 v 21:21 | obyčejný posluchač
Merzbow vs. muzikanti (Boris, Sun O))), Porn, Gore Beyond Necropsy)

Japonský terorizér Merzbow nespolupracuje jen s experimentátory, ale pouští se do křížku i s hudebními tělesy. Spíše jsou to tedy kolaborace kapel s Masami Akitou, které ho vyzvou k duelu. Některé z takových si představíme. Kliknutím na odkaz v nadpisu se dostanete na ostatní.
______________________________

Boris & Merzbow - Sun Baked Snow Cave (CD, 2005, Hydra Head Records)

Jestli neznáte Boris, Vaše škoda. Z původně malé podzemní kapely s bohatými zkušenostmi se stala mašina. Ne závodní, ne lámající rekordy, spíše těžkotonážní stroj. Deska obsahuje pohopouhou jednu skladbu v rozsahu celé hodiny. A podle toho to taky vypadá. Pomalé úvodní kytarové vybrnkávání vydrží nekonečných jedenáct minut, ale rychlost se nezvýší ani potom. Umím si představit posluchače, který neznaje souvislostí a diskografie jednotek, CD vypne a pronese: "Kytara je sice pěkná, ale proč jsou tam ty šumy?" Pokud by znal obě tělesa, počkal by, podobně jako já, do konce, jak se bude příběh vyvíjet a hlavně jak dopadne. Máte prostor popřemýšlet nejen o tom, co se děje se zvukem, ale i o svých věcech. Času je dost, deska plyne poomaaaluuuu, má spíše ambientně drnčící charakter. Hlasitost se stupňuje, ale není nepříjemná. Elektronika Merzbow nabírá na intenzitě, kytara krájí vzduch syntezátorovým zurčením, vše se přelévá, líně převaluje a to nejsme ani v polovině nahrávky. V příštích minutách se dočkáme ruchových elementů, jež jsou po chvilce nahrazeny prací se zpětnými vazbami, které Boris-ům jdou a svědčí. Husté pasírování přes efektové síto doplněno decentním škvrkáním. Feedbackové houkání, ječení a sténání je čitelné, stejně dobře rozlišíte podporu elektroniky. Nikdo nikoho nepřebíjí, nepřevyšuje. Čtvrtá šestina poskytuje relativní zklidnění, větší práci s barvami i kytarou. U normální muziky by to byla předzvěst konce, ale na ten si musíme ještě "dlouho" počkat. Další vybrnkávání s elektronickým rušením, milé držení houpavých tónů, ohýbání vazby, vybrkávání a jako skutečné rozloučení kousek továrních zvuků opakujících se do ztracena. Pěkné. Jeden by ani neřekl, že obě kapely umí být jindy velmi "nepříjemné".


Boris & Merzbow - Rock Dream (2CD, 2007, Diwphalanx Records / Daymare Recordings)

Jednu společnou desku Boris a Merzbow jsem Vám už představil výše, zde je další Rockový sen. Buď v sobě našli zalíbení, nebo je důvod mnohem prostší. Obě kapely jsou japonské, tudíž k sobě mají blíže. Jestli minulá hudební komunikace proběhla poklidně, experimentálně a svým způsobem nehudebně, toto dvojalbum je jinačí.
Padesátiminutové, čtyřksladbové CD1 otevírá Feedbacker, což je krajina otevřená hledajícími, hrajícími a znějícími kytarami ve společnosti (ná)hodných ruchů. Šestistrunné nástroje se na chvíli vzedmou, aby poté barevně pidlikaly a s pomocí šustění hlukaře a střídmou hrou na bicí vytvářely barevně se měnící obrazce. Konec šedesátých let jako na dlani, zvonové kalhoty, rovné dlouhé vlasy, pohupující se postavy, vše lámané přes barevná sklíčka a svělo. I na ležérní zpěv dojde, aby dojem rocku, jakkoli divného, byl kompletní. Stavba skladby je směrována k demolici, gradující hra nástrojů je stupňována k maximu, ten na chvíli převezme digitální hluk, avšak hudebníci se umí ovládat a rozsáhlý prostor zahalený zvukovým smogem zase pročistí a my můžeme náhle pozorovat jednotlivé součásti celku v jednodušších konturách. Zpětné vazbení na vysokých tónech plynule přejde do další skladby Black Out, aby s mohutným akordováním a dozníváním bylo pomalu budováno plazící se technologické monstrum. Tvůrci si dávají načas, aby pozorovatelé viděli všechny detaily zničující krásy. Monumentální dílo! Třetí písnička (!?) Evil Stack začíná tam, kde předchozí končí, na vrcholu destrukce. Stroj zkázy se dále sune po krajině, nic neničí, ale jen kontroluje zda nezbyl nikdo živý. Nabíjí rentgenové zářiče, prosvěcuje jimi zbytky sutin, mohutnými chapadly z poslední energií odsouvá sutiny a náhle se sám vypne. Poslední, relativně normální písnička Rainbow je jakýmsi oddechovým odbočením a přípravou na disk druhý. Tupý rovný rytmus bubnů společně s vynikající basou doprovází pychedelické kytary, dívčí zpěv a tu a tam do popředí vystupující elektroniku.
CD2 je koncertní bigbít non plus ultra. Masami Akita alias Merzbow by tu snad ani nemusel být. Neškodí, ale není tu nic moc platný. Už tak tvrdý, drsný, divoký a jinak nekompromisní psychedelický rock jen narušuje svisty a šumáky vyšších frekvencí. Spíše se krčí vzadu a snaži se moc nerušit, neboť je si vědom pozice sebejisté kapely, která svou muziku drhne o stošest. Pokud je to z jeho strany respekt, pak je vše v pořádku. Překotný cval škopků, lámaná sóla, hecování posluchačů, vazbení kytar, stále hrající basa, nesmlouvavý zpěv. Vynikající muzika a jednoznačný důkaz, že i rock se dá po čtyřiceti letech dělat s poctivým smyslem pro tvrdost! Hlukové šílenství dostává trochu více prostoru a smyslu např. v páté skladbě A bao a qu, kdy se může na podkladu vazbících kytar projevit v intenzivnějších intencích. Od té doby, plus v šestce, je rockový základ vsazen do betonu a snaží se prodrat ven. Daří se mu to. Zbastlený ploužák Flower Sun Rain, zní jako kapela v alobalovým stanu, na který nepadá déšť slunečnic, ale špon ze soustruhu. Sjezd divoké rockové řeky na kovových člunech najdete pod názvem Just Abandoned My-self. Elektronické splavy, proudící kytarový hukot, mohutné záběry bicích, pokřikující zpěv. Na závěr byla zařazena skladbička Farewell. Je sic pomalejší, ale hustotou si nikterak nezadá se svými předchůdkyněmi. Uklidňující závěr drásající nervy. Rozporuplná věta? Ano stejně rozporuplně jsem k poslechu přistupoval, s obavami, natěšen, s předsudky, s jistotou. Všechno zůstalo i teď. Líbí se mi, ale...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama