na Blog.cz

ARS MORTA UNIVERSUM
presents

NECROPOLIS, Vinohradská 63, Praha 2
27.01.2012 od 20 hodin

NOISE ZONE je otevřený projekt mapující hlukovou scénu, jehož cílem je představení různých způsobů i výsledků práce se zvukovým materiálem.

Ve čtvrtém pokračování, které pořádá ARS MORTA UNIVERSUM, se ve vinohradském klubu NECROPOLIS představí hlukové duo EINLEITUNGSZEIT ve spolupráci s taneční skupinou AMANITAS a dále sedmičlenný soubor OPENING PERFORMANCE ORCHESTRA. EINLEITUNGSZEIT se do Prahy vrací téměř po třech letech v nové sestavě Richard Norg a Robert Hnát (který vystupuje též sólově jako SEISMIC WAVE FACTORY) s novým hudebním programem. Vizuální podobu představení ztvární skupina AMANITAS FIRE THEATRE ve složení Tereza Georgievová a Linda Mikolášková, známé ze svého působení v SANGREDANS a od roku 2010 působící na poli nového cirkusu.

OPENING PERFORMANCE ORCHESTRA uvede čtyřicetiminutový set s názvem "Fraction Music IV".

Na závěr koncertní části večera se představí slovenský projekt 900PIESEK, který se ve své tvorbě napříčžánry experimentální, psychedelické a noisové hudby věnuje zkoumání vztahů mezi chaosem a linearitou.

O afterparty se po skončení koncertní části večera postarají DJ VEJŠKA a DJ MALDOROR.

www.einleitungszeit.industrialgallery.com + www.amanitas.cz
www.o-p-o.cz

Puding Pani Elvisovej - Play Pause Eject (CD, 2004, Gregor Agency)

Po zjištění, že PPE mají další nahrávky, jsem se odhodlal kapelu oslovit. I přes jistou obavu, že starší desky se nemusí shodovat s tou zatím poslední, provádím průzkum. Vyplatilo se. Už před čtyřmi roky měla slovenská čtveřice naprosto jasno a já se divím, že nedostává více prostoru v rádiích. Je to přesně ten typ popíku, jímž bychom se měli nechat válcovat, jež by nás měl několikrát denně atakovat až do zblbnutí. Má výhodu, že je udělaný chytře, s humorným odstupem, jakousi nechtěnou úctou k velkým komerčním sračkám. Když je muzikant nad věcí, o čemž u "Pudingáčů" nemusíme vůbec polemizovat, nestane se často, aby svůj výtvor poondili.

Po kratinkém retro intru Pif-Paf! (1) mě Slivka v dupárně Retrostylin (2) s výrazným synťákem, průběžným šmidláním španělky, drásavou elektrikou a klávesovým sólíčkem svým podmanivým hlasem okamžitě vtahuje na svou stranu. Takhle se tvoří hit! S jejich deskou Pí (2010) jsem si popravdě nevěděl při hodnocení a popisu vůbec rady. Tentokráte už jsem do konfrontace vstupoval s radostnou zkušeností. Humor, kterým si mě získali stejně jako muzikou samotnou, je přítomen i tady, ponejvíc v řachanici Govorit Mockba (3). Mužské sborové výkřiky mi nahazují do hlavy páření Alexandrovců s Laibach. Ruština jako oživující parametr mi sedí, angličtina I'm your new friend (4) tímto není. Je výtečné, že podstatná část repertoáru je slovensky a já mohu lépe rozumět všemu vyřčenému. Davaj het (5) mi byl nabídnut, když jsem se pídil na netu po dalších materiálech. Video k téhle létem provzdušněné eleganci je sice precizním návodem jak se to má správně uvařit, co je to však platné, když je někdo dřevák jako třeba já? Bez omletých rockových atributů naklonovaný Ľudský popový faktor (6) frčí divoce jako o život. Pino ze sebe sype slova, synťáky bzučí, kytara se odměřeně zařezává do masa, ostatní zdatně sekundují. Typická ukázka o čem kapela byla, je a doufám, že ještě dlouho bude. Ani u Sophie (7) mě angličtina nepřesvědčila, i když hudebně je to vkusná šleha - chlácholící, rozmazlující. Je až s podivem kolik klávesových barev a rejstříků lze v jedné skladbě (vy)užít. A zase ty jejich frky. Eastie Boys (8) se bez krve, potu a slz vyrovnali s rapem. Slova se rýmují, přesto nezavání trapností, muzika nezůstane jen u doprovodného podkladu a excelentní, zvukově rozhrkané klávesové sólo je absolutním vyvrcholením nejen skladby, ale v podstatě i celé desky, přestože mě čekají ještě dva vály. Funky morda Naraz-teraz (9) je v podstatě instrumentálkou. Filozofující mluvené slovo tam být může, ale stejně tak nemusí. Co by na to řekli Ali Ibn Rachid? Make up (10) směšuje nadšené slovensko/anglické pocity nevybouřené kluberky, aby se s prvním ranním kuropěním už zcela vážně dostavil úplný závěr 'mojho sna'.

Ravelin 7 - 7 kroků po zamrzlé řece (LP, 2011, Pure Heart)

Přestože jsem rád, že vůbec vyšla a že jsem šťastným vlastíkem, téhle desce (ano do písmene a do slova DESCE) by formát CD slušel více. Proč? Podpořilo by to přehledný, vzdušný zvuk a lépe by se poslouchala na jeden zátah, když už je k tomuto pospojovaný průběh skladeb určen. Ale zase, velikost vinylu dává dostatek prostoru pro grafické podpůrné vyjádření a to chlapíci z Litvínova a okolí nikterak nepodcenili. Příjemné velkoformátové fotky dráždí nejistotou podobně jako texty, otištěné v češtině i angličtině na dvanácti-stránkové skládačce. Žádně hýření barev, žádná optimistická euforie, žádné skotačení. Realistická skepse, špatné zkušenosti, šeď, prach. Vypadá to, že těch kroků po zamrzlé řece bude ví než jen sedm.

Při prvním letmém poslechu mi novinka Ravelin 7 připadala hodně bigbítová, tedy protknutá českým rockem 70. let. Teď už jsem si naprosto jist, že tomu tak není. Sváděly mě k tomu spíše čisté kytary a ponejvíce druhý hlas třeba hned ve Vážených (B1), jakýsi klon Luboše Pospíšila. Rozverně se doplňující kytarové nápady, opakované postupy, klávesy a zvuky oživující nálady, normální bicí, které jsou zajímavé právě tou civilností a zpěvy. Těch tu při pečlivém vyslechnutí najdete přehršel: naléhavý hlavní vokál je schopen bez křiku a zbytečný manýr přednášet texty, je mu rozumět, což není málo. Absolutně odlišný druhý "zpěvák", modulování efektem, podporující Mr.Banana ve dvou skladbách, francouzské útržky, ale třeba i samply české klasiky. Právě poslední skladba Nad ránem (B3) se trochu (více) vymyká. Je nejdelší, je to instrumentálka, začíná garážovým zvukem, přes pidlikající, kvákající a další kytary, bezvadné saxíkové sólo se dostaneme k ambientnímu rozloučení s krátkým ruchovém efektováním.

Teď si zase uvědomuju, že jsem Vám vůbec nenapsal, cože vlastně šestice Ravelin 7 hraje. V průběhu roků 2010-2011 se jim u Pavla "Kuřete" Hejče povedlo zaznamenat osobitý, aktuální 'bigbít'. Mísí pozůstatky tvrdší hudby, tedy jejich minulosti, trochu psycho, trochu emo, trochu rocku - dle kapely rokenrolu. Jasnačka, že nebude pro masy, ale jistý potenciál tu je, takže neofrňujte a podpořte bandu severočeských darebáků.

7 kroků po zamzlé řece je typickým příkladem, kdy se MUSÍTE nahrávce dostat pod kůži co nejvíce poslechy. Vypadá jednoduše, ale porozumět podstatě, objevit skrytá zákoutí, krásu pod závojem, chce svůj čas. Dostatek času! Hodně trpělivosti!! Proto berte tahle má slova jen coby podpůrnou reklamu, doporučení s přesvědčením, že právě tohle je ta jedi(neč)ná deska s absolutním smyslem.

NRYY / Fukte - Hedera Helix (CD-R, 2009, Toxic Industries)

Ono to vypadá, že na všechno čumím jako puk a zase se divím. Ještě než se začnu rozplývat na umně vyvedeným balením, musím Vám vysvětlit z čeho jsem zasejc jajteles. Koukám na desítku skladeb, což by nebylo u hlukařů nic divného, spíše naopak, ale vypsané časy mi nějak nesedí. 8, 4, 13, 4, 14, 8, 12, 4, 10, 10 a ke každému připočtěte nějaké ty drobné. No uznejte sami to by štimovalo málokomu! Oxygen Of Metal.wav má jasnou koncovku, předpokládal jsem tedy, že bude jaksi schovaná, i když ani tak by to nevycházelo. Prostě celkový čas disku vykazuje displej 1:29:41 neboli 89:41. Jak to ti darebáci na vypalovák narvali mi uniká?!

Muzika hučí, hluky hrají a já pečlivě prohlížím celý titul. Stříbrný disk s nasprejovaným zeleným proužkem bezvadně ladí s ostatními součástmi. Jednoduchá, oboustranně xeroxovaná stránka - zadek s informacemi a logy, předek s listím natištěným a jedním fijalově nabarveným. Obojí je schováno do hadrového pytlíku s jednoduchými samolepkami na obou stranách. Evidentní ruční práce!

Za Japonsko tentokráte kope Norihito Kodama. NRYY je v noise kruzích dostatečně profláknuté jméno, tím víc mě překvapilo, že tentokráte nejde o radikální humbuk. Čtyřiačtyřicet minut je v zásadě o samplech a dolaďujících zvucích. Hned v úvodní sekci (1) zvuk trsá jako nažhavená kytara, kterou podélně leuje překážející šrot. Kulící se rachotózu (2) kontrastně a bolestivě prořezávají rovné vysoké frekvence. Hned nato následuje prostřídávaní poklidného elektrického vrčení (3) s podivným experimentálním ruchařením. Kombinace reálných zvuků, samplů a přimíchávání špinavostí, tak působí etno-hardrock-industrial Kiss (4). Ozdoby world music vytrhané z kontextu své původnosti jsou i v Memai Memai (5), která je spíše poklidnějšího charakteru, i když na čtrnácti minutách vyslechneme všelico: psychadelii, ambient, industrial, ale i zvrácené elektro.

Protihráčem již vyslechnutého je F.D.B., šéfík vydavatelství a přímý účastník několikerých hudebně zvukových projektů. Fukte je jedním z takových a divoch zde operuje, dráždí a jinak pokouší celou sadu cajků. Vhod přijdou mikrofony, pásky, mixéry, kovy, elektronická zařízení, baskytara. Základem je drsný hluk, garážový bordel se všemi nekvalitami zvuku, využívanými samozřejmě ku prospěchu věci. Frkání generátorů, pískání vazeb, hučení brumů, opakování zachycených kousíčků, trhání strun baskytary prohnané přes typický krokovací patch Zoom-u je nezaměnitelné, železitý marast jakbysmet. Nahrávka projektu uniká z ohrady neposlouchatelnosti neustálou prací se zvukem, nadšením pro tvorbu a euforickým elánem.