... prostor mezi hudbou a hlukem ...

v/a 電電オバケ裏街道 (CD-R, 2006, URA005)

Je mi líto, ale více informací než níže uvedené nemohu podat. Uvidím, zda se mi bude chtít po spisnutí recenze a umístění do blogu ještě dále dohledávat. Zatím se musíte spokojit s popisem devíti zúčastněných interpretů a drobnou zmínkou, že na disku je razítkem obtisknuto 'OVER'.

Jako už nesčetněkrát i tahle kompilace je oživující, burcující mou chuť poznávat a zde se mi dostalo devíti hrstěmi. Limitovaná edice 100 kusů by mohla být propojena s kompilací Den-Den Obake Carnival!

www: magicbook.jugem.jp | geocities.jp/magicbookrec | mbdiary.exblog.jp

Strom Stínu - Zimokruhy (CD-R, 2009, promo)

S posledním číslem kulturního magazínu UNI minulého roku (12/2009), dorazil i kompakt. Třískladbová audio ochutnávka ze stejnojmenné desky u Guerilla records je doplněna videem.

Bezmála devítiminutový Lovec (1) v křišťálové nahrávce posmutněle vypráví o relativnosti agresora a oběti. Alternativní bigbít s poučením u scén různých undergroundových časů je tu protkán čerstvými elementy, decentním ruchem, flétnou (klávesami?), violoncellem, změnou zpěvového arzenálu, barevnou kytarovou formou. Gradující nepospíchání je vtahující. Jsou Místa (2) a okamžiky kdy si je dobré vzpomenout na stará setkání. Třeba na Aku Aku nebo Ser Un Peyalero, které kromě mnoha a mnoha dalších formovala můj pomyslný vkus. A pokud snad přímo neovlivnila, pak byla dozajista potěšující, což není vůbec málo. Vzpomenu si i na Strom stínu? Poslední ochutnávka v delším časovém rozsahu. Sedmiapůlminutové opakovací variace pod názvem Nikdy v životě (3) s postupně nabíhající dramatizací. Co se jinde považuje za Emo, Shoegaze a další stylové nálepky, tady leží a běží jaksi bezděčně, a4 nemají nic společného...

Zvukové stopy jsou tytam, ale ještě mě čeká shlédnutí videa. Tím je znovu píseň Místa. Divácky jednoduše, i když stále zajímavě animovaný klip je důkazem teorie, jakou moc ovlivňování mají média. Skladbu jsem před pár desítkami minut slyšel jen jako zvukovou nahrávku, měl nějaké představy a slyšel určité věci. Při/po poslechu druhém, v doprovodu vizuální složky, už bylo vše jinak. Jednak mě děj filmečku zaváděl kam chtěl. I vnímání nástrojů a textu bylo jiné, citlivější. Prezentaci obdobných ukázek považuji za dobrý propagační tah. Je namířena na vnímavé lidi, za které čtenáře KULTURNÍHO magazínu UNI považuji. Tento plátek je atypický nejen formátem, polovinou formátu A4 na výšku, ale i obsahem. Od roku 1990 v něm nejen muziku, ale i statě filozofické, básně, architekturu a další informace. Kvůli tomu všemu jsem od počátku stálým předplatitelem a podporovatelem.

bandzone.cz/stromstinu | www.stromstinu.cz

Atlantic - Great Names Of Past (CD-R, 2009, samopal)

Osmá deska Great Names Of Past bulharské kapely Atlantic není nějakým zvratným číslem v diskografii. Od data založení původně rockové kapely v roce 1983 je to předlouhých sedmadvacet let. V přiložené biografii se kromě faktů dozvíte i trochu fňukání jak to bylo za komančů těžké. Mno, dejme tomu, ale deska je osmou již v době porevoluční. A pokud začnu hodnotit zatím jen vizuální stránku nosiče, tak mám před sebou vrchol tragédie. Titulní strana, nebýt fixou začmárané chyby v názvu desky, by se snad dala zkousnout. Pokud ale krabičku otočím, zřím už jen hrůzu. Takhle pojatou prasárnu jsem nestvořil ani před roky za použití lepidla, nůžek a propisotu. Tři druhy písma, amatérská úprava, chybějící čas první skladby, malá písmena, a vročení 2010, když na titulce je 2009. Průměr celku mírně vylepšuje plnobarevně potištěný disk s pózerskou fotografií.

Velká jména historie jaksi logicky otevírá profláknutý Wolvgang Amadeos Mozart (1). Svižnější skoro-heavy-metálek s harmonicky příjemným refrénem je ohraničen klávesovými tématy obdivované. Alexander the Great (2) ještě více upomene na Iron Maiden, ale jednodušší forma a tupé kytary nedosahují jakési příjemnosti zpěvů. Klávesové sólo, následované kytarovým a basové vyhrávky jsou na koncertech dozajista cíleným prostorem k preludování. Ač byly klávesy použity v každé skladbě, nesjou uvedeny v nástrojové soupisce. Ploužáček Never Believe (3) má v obě schovánu pasáž orientální melodie, kdy není nálada ničím rušena. Mother Nature (4) opět přichází se silácky se tvářícím heavy metalem. Klenuté melodie a volnější strukturovaný rytmus nejsou špatné, jen storkáte slyšené už v dobách kdy se za železnou oponou veřejně nesmělo. Vzpoměl jsem si třeba na ZedYago. Free Man (5) nám na svižnějším trr-trr podkladu s dvěma šlapáky prozpěvuje, jakže je to s jeho volností. Pomyslnou půli desky zahajuje Spartacus (6). Hudba je na tom obdobně jako obraty "Spartakus je historie, Spartakus je život, Spartakus je legenda, Spartakus je svoboda". Plochá, doladěná, vyřčená fakta. Koho vyburcují, kdo nad nimi bude přemýšlet? I heavy metal by měl myslím, provokovat. Waterfall (7) přináší dlouho očekávanou spršku energie alespoň v drobných kapkách odlétávajících od hlavního proudu. Není důvod odklánět tvář nebo se utírat. Je to veskrze příjemné osvěžení. A jak velí tradice, po pár tvrdších písních se sluší zvolnit vášně a potěšit slečny. Vybrkávání je barvou podobné citronovskému Už couvám, k tomu na dvou minutách dostanete sólující elektriku a uši trhjící dudy. Nebo je to snad nějaký turecký dechový nástroj? Nepodstatné, zvláštní souboj na kulturním poli nevyžaduje vítěze ani poraženého. Jak pasují sebehodnotící Free Man nebo Lazy Man (9) do konceptu desky? Cítí se snad velkou historickou postavou. Dozajista ne a jde tu o o uměleckou licenci. Muzika není na podělání se do trenýrek, ale refrénové proklamace, mající snad evokovat lenost, by si odpustil i optimistický kdekdo. Crazy Rock (10) považujme za rozloučení konec dobrý všechno dobré. Pravda to sice není, ale je to slušnost. Hymnický dvojšlapákový úprk se sólistickým pidlikáním a melodizováním dá zapomenout na nicmoc obsah i odfláknutý obal.

Vanessa - Ave agony (CD, 2009, X Production)

Vanessa po letech vstala a nabízí novou proci své muziky. Promo materiál dodaný společně s CD se holedbá velkohubými popisky, láká velkorysými výkřiky, sebevědomě tlačí na pilu. Podpora managementu a lidí kolem je silná zbraň, která má mnohdy silný účinek, ovšem hudba je to hlavní oč tu běží!

Elektroteroristická vypalovačka na úvod, intenzivní zvuky, drtící basa, distorze a velké textové obraty toliko otevírák Satanova pomsta (1). Vypadá to, že bude veselo. Temné stránky slov, které na první pohled, pokud je čteme jen jako palcové titulky v Blesku, působí pobouřlivě. I když však pronikneme dovnitř jistá explicita tu je, ale jsou to drze vyjádřené názory na věci kolem nás. Ne každý je ale vnímá, ne každý chce, ne každý může. Strojní buchar Spolkni ďábla (2) je rovněž rovným, nekompromisním strojem, ale k primitivnější smršti Ministry nedojde. Logický grunt EBM je v tvůrcích jako v koze. U Chci zmizet (3) dojde k bigbítovému příklonu, ať už si všimneme kytar nebo ševelících starokláves. Směřování desky se nám pomalu ubírá jiným směrem, aniž by docházelo k výraznému ubrání plynu hrubosti. Ahoj, chcípni (4) na této cestě předvádí rovnou bez zkrupulí hru synťákových tyčí, které do sebe narážejí a jejich zvuky se prolínají v prostoru. Množství ruchů, porůznu umisťované zpěvákovy deklamace píseň oživují a zachovávají vítanou špinavost. Z Makumby se nakonec vyklubal Mukamba (5). Audio-virtu-vizuální hrůza alá Saw nebo Hostel v představách režiséra béčkových hororů, alespoň co se tedy textu týká. K tomu muzika, kde je spoléháno na hybnost a pauzy. Fízl na speedu (6) se do historie nevrací jen slovy, ale i implementací živých bicích. Přiznávající basa, táhlé syťákové špagety a čitelnost vokálu dělají z útvaru lehce pochopitelnou pecku jako z časů (ne)dávno minulých. Jak je vidět už by byl zase čas to krapet osmahnout a nasadit nějakou řachu podobnou úvodníku. Nechtěná magie (7) touto není. Po kytarových schodech skotačí útočná basa, deklamátor fluše své pesimistické pocity. Den kdy jsme ztratili koule (8) jakoby se chtěl stát v refrénu hitem ,ale nějak moc slabik při frázování mu to neumožňuje. Skladba by klidně slušela Dark Gamballe. Mám pocit, že deska ztrácí tah podobně jako poslední deska Rammstein. Ani ta není špatná, jednotlivé šlágry mají vždy něco do sebe, je co pochválit, co poslouchat, ale v sérii pospolu jaksi nedrží. Primitiv (9) s výrazným kytarovým motivem jako od Tarrantina, syntetickou výplní je zajímavým úkrokem, přesto stranou. Zrcadla (10) opět najedou na elektronickou kolej. Jen zařvat Bewegt Euch! Bublající Melodramata (11) se občasně vzdouvají k symfonickým vrcholům s dynamickými výšlapy, aby po dolání nenabídla více než panoramata frustrací. Průběh písně se opravdu táhne jako Smrad z lidí (12). Dramatická nálada s melodickým motivem kytary, opatrným zpěvem a znovu doplňujícími varhanami. Finální kousek Babylon (12) se vláčně loučí zkresleně zprasenou melodií a morbidní lyrikou. Dojde i na zvýšení úderného efektu, ale pomyslnou sestupnou náladu celé desky nezachrání.

Jak jsem psal výše, je to výtečné album na více poslechů o objevování, které napoprvé neuspokojilo pouze mé falešné očekávání. Zajímalo by mě nakolik se na tvrdosti, zašpinění a prostupující agresi ve zvuku podepsal tolik proklamovaný Alexander Hacke (Einstürzende Neubauten). Produkce celku má s klidným svědomím možnost oslovit světové posluchačstvo, které je uvyklé na jinakosti. Jak bylo vidět na návštěvnosti prosincového koncertu v Praze, našlo se dosti lidí i u nás, takže je dozajista vše na nejlepší cestě.

bandzone.cz/vanessa | myspace.com/vanessaebm